-
To se mi líbí
-
Doporučit
Řekněte mi, prosím vás, význam slov lokomotiva, organizace, exekuce, kilometr, nikl, nikotin,
diagram, génius, medaie, romantismus a literatura...děkuji.
Dobrý den,
lokomotiva:
tažné kolejové vozidlo, v němž se energie dodávaná v palivu (uhlí, dřevo, nafta), stlačeném
plynu (pára, vzduch) nebo [elektrický] proudu mění v mechanickou energii potřebnou k pohybu
vlakové soupravy. [lokomotiva] se rozdělují podle účelu na traťové (posunovací, nákladní,
osobní, rychlíkové), průmyslové (speciálně upravené pro dopravu v [průmysl, průmyslový]
závodech), důlní a speciální (pancéřové). [lokomotiva] se skládá obvykle z rámu se
spřahovacím a narážecím ústrojím a soupravami dvojkolí a z pohonného systému závislého na
druhu použité trakce. Pohonným systémem parní [lokomotiva] je zpravidla pístový parní stroj
poháněný párou vyrobenou v parním kotli, v jehož topeništi se topí pevným nebo tekutým
palivem. Zásoby paliva a vody jsou uloženy ve vlečném vozidle (tendru), nebo ve vlastním
prostoru ([lokomotiva] tendrová). Účinnost parních [lokomotiva] je malá; v ČSSR se již
nevyrábějí. Řidčeji se používá jako pohonu parní turbíny. První parní [lokomotiva]
zkonstruoval 1804 R. Trevithick. Zdokonalenou [lokomotiva] postavil 1814 G. Stephenson.
Elektrická [lokomotiva] používá k pohonu kol elektromotorů napájených elektrickým proudem
stejnosměrným, střídavým nebo jednofázovým ze sítě prostřednictvím troleje a sběračů (trakce
závislá) nebo z akumulátorů (trakce nezávislá). První pokusy s [elektrický] [lokomotiva]
prováděl 1835 Američan T. Davenport (1802?1851) a 1837 B. S. Jakobi. První jízdu vykonal 1851
Američan C. G. Page (1812?1868) na trati Washington-Bladensburg. Napájení elektrickým proudem
z [elektrický] sítě uskutečnil 1879 W. Siemens. S rozvojem elektrizace probíhá současně rozvoj
[lokomotiva] se spalovacími motory, především vznětovými. Největšího rozšíření dosáhla
[lokomotiva] dieselelektrická, která byla postavena poprvé 1925 v leningradských strojírnách.
Pro speciální použití se stavějí [lokomotiva] na stlačený vzduch a [lokomotiva] setrvačníkové.
organizace:
1) ekon. uspořádání systému pracovních míst (organizace výstavby) a procesů plnění úkolů v
prostoru a čase (organizace postupu)
2)sociologie záměrné a systematické propojení a sladění činností určitého druhu, vykonávaných
určitou skupinou lidí, nebo označení takové skupiny lidí, jejíž činnost je uvedeným způsobem
usměrňována. Smyslem o. je rychlé a účinné dosažení stanovených cílů. O. lze chápat jako
proces postavený na dělbě práce a zahrnující diferenciaci a specializaci dílčích činností,
jejich standardizaci a konečnou integraci. O. je spojena s oběhem informací a se systémem
permanentní kontroly. Problémem je najít rovnováhu mezi standardizací a flexibilitou.
Organizačním strukturám hrozí na jedné straně rigidita, kt. brání inovacím, resp. princip
byrokracie, na druhé straně přílišné rozvolnění, které vnáší do lidské činnosti chaos.
Důležitou součástí o. je řízení jednotlivců i skupin, jehož základem je dělba rolí a funkcí,
autorita vedoucích a kooperace na horizontální úrovni. Typické organizační útvary vznikají ve
sféře práce a vojenství, princip o. se ale uplatňuje i v politice, v zájmové činnosti.
Existuje řada spec. teorií organizace, které se opírají o sociol., psychol., informatiku aj.
Sociologie organizace navazuje na teorii soc. interakce, teorii malých skupin, teorii soc.
kontroly aj. Pojem sociální organizace je chápán buď jako o. ve výše uvedeném smyslu, nebo
šířeji jako princip uspořádanosti, vnitřní strukturovanosti spol., její členění na skupiny,
soc. role, pozice, instituce atd. V tomto druhém smyslu se soc. o. překrývá s pojmem sociální
struktura
exekuce:
výkon rozhodnutí ? zákonem stanovený postup státních orgánů, kterým se vynucuje rozhodnutí,
jez nebylo splněno dobrovolně ve stanovené lhůtě. [exekuce] je různě upravena pro různé druhy
řízení ([občanský] soudní řízení, řízení před [hospodářství, hospodářský] arbitráží, řízení
správní, řízení ve věcech daní a poplatků). Předpokladem [exekuce] je exekuční titul. [hlavní,
hlavně] exekučními prostředky jsou srážky ze mzdy, přikázání pohledávky, prodej movitých
věcí a nemovitostí, vyklizení, odebrání věcí, rozdělení společné věci, provedení prací a
výkonů. Výjimečným způsobem [exekuce] je likvidace majetku, k níž může dojít v případě, že
povinný je předlužen. ? Zastarale výkon trestu, [zvláštní] hrdelního, poprava.
kilometr:
[značka] km, násobná [fyzika, fyzikální] [jednotka] soustavy SI pro délku; 1 km = 1000 m.
nikl:
chem. prvek, atomová váha 5869 (1934), atomové číslo 28. V periodickém systému patří mezi
elementy VIII. grupy a to do triady železo, [Nikl], kobalt, s nimiž tvoří skupinu navzájem
dosti příbuzných prvků. Ve svých sloučeninách vystupuje jako element výhradně positivní,
avšak dosti slabě. Jeví se jako dvojmocný, trojmocný a čtyřmocný. Nejstálejší jsou dvojmocné
sloučeniny nikelnaté, čtyřmocenství je zastoupeno pouze u kysličníku NiO2 . Z nikelnatých
sloučenin je mimo dříve popsané důležitý kysličník NiO jako katalysátor růz. reakcí, bromid a
jodid NiBr2 a NiJ2 jsou léky, podvojný síran nikelnatoamonný (NiCH4)2(SO4)4 je nejběžnější
sůl pro galvanické niklování. - Trojmocenství se u [Nikl]-ů uplatňuje hl. u kysličníku Ni2O3,
kterého jako černého prášku se užívá v keramice za čerň a při hydrogenisacích organ. látek za
katalysátor. Jeho slouč. s kyselinami jsou velmi nestálé.
[Nikl] kovový patří mezi kovy obecné, svými vlastnostmi a cenou se však blíží kovům drahým.
Jeho světová produkce je velmi značná: 1913 31,2, 1928 45,0, 1929 54,3, 1930 36,5 tisíc tun.
Největší výroba je v Kanadě. Původní užití jako náhražky stříbra (nové stříbro, alpakové
zboží atd.), jako kovu mincovního a kvalitního povrchového zušlechtění niklováním bylo
rozšířeno poznatkem, že železo i jiné kovy přídavkem [Nikl]-ů získávají různé vynikající
vlastnosti, na př. vzdornost vůči chem. činidlům, korosi, rezavění, větší houževnatost,
vysoký odpor elektrický, velikou vodivost tepelnou, schopnosti magnetické a pod. Odtud se
stal průmysl ocelářský velikým odběratelem [Nikl]-ů a počet jeho slitin, v technice užívaných,
se velmi rozšířil. Hutnicky se [Nikl] připravuje podle starých způsobů nejvíce ze sirníků
pražením, pak delším tavením s uhlím, besemerováním a konečně tavením se síranem sodným v
šachtových pecích; převede se v kysličník, který se redukuje uhlím na surový [Nikl] Čistí se
elektrolysou. Odlišné jsou způsoby výroby z rud křemičitých a arsenitých. - Čistého [Nikl]-u
se užívá jen ke galvanickému niklování. Tento způsob zdokonalení povrchu kovových předmětů
sice dočasně ustoupil do pozadí (rozšířilo se chromování, kadmiování, stříbření, hliníkování),
nicméně udržel si své výhody pevně lpícího a odolného povlaku, jímž se vzhled a cena předmětu
zvyšuje. Galvanické lázně niklovací mají slabě kyselou reakci a obsahují vedle vodivých
přísad (kys. boritá, citronová, síran amonný) hl. síran nikelnato-amonný. Pracuje se se
značnou hustotou proudovou a je třeba dodržeti přesně podmínky elektrolysy, aby povlak byl
kompaktní, dosti silný a neodlupoval se. - Ze slitin [Nikl]-ů je nejobecnější niklová ocel.
Obsahuje až 30% Ni, je velmi houževnatá, snadno se dá kaliti, má malý koeficient roztažnosti
tepelné (Invar, v. t.), jeví slabé magnetické vlastnosti. Dalšího zlepšení se dosahuje
přídavkem chromu, molybdenu n. wolframu. Viz Železo. -Z ostatních četných slitin mají
největší technickou důležitost slitiny s mědí (mince, odporové dráty elektrické, na př. *
nikelin (v. t.), konstantan, niklová mosaz, jež přichází v obchodě pod jménem pakfong a
obsahuje vedle zinku a mědi 5-30% [Nikl]-u, niklový bronz složený z mědi, cínu (olova,
hliníku) a 1-5% [Nikl]-u. Speciální jsou slitiny Permalloy (vynikající vlastnosti magnetické),
Rübelův bronz a kov Monell, přirozený to meziprodukt při výrobě [Nikl]-u v Kanadě, který
slouží k elektr. svařování růz. kovů navzájem (měď-železo a pod.).
nikotin:
C10H14N2, 2 - pyridyl - -n methylpyrolidin, alkaloid obsažený v listech tabáku, kde je vázán
na kyselinu jablečnou a citronovou. Je to bezbarvá olejovitá tekutina, na vzduchu se barvící
hnědě, páchnoucí po tabáku. Je lehce rozpustný ve vodě a org. rozpustidlech, otáčí rovinu
světla polarisovaného vlevo (/D = 166°). Reaguje alkalicky a s kyselinami tvoří lehce rozp.,
pravotočivé soli, těžce krystalisující. Syntet. jej připravil r. 1904 Pictet, Rozschy a
Crépieux. [Nikotin] má význam v toxikologii a hygieně. V lék. se ho neužívá. Snadno se
vstřebává nejen sliznicemi, ale i neporušenou koží. Působí centrálně a periferně: krátce
dráždí, po podráždění nastoupí deprese nebo ochrnutí. Účin je velmi rychlý. Centrálně hlavně
podněcuje dýchání, velké dávky působí křeče míšního typu. Periferně ochrnuje autonomní
ganglia. Nejdůl. je účinek na střevo a oběh krevní: srdce nejdříve zpomalí činnost, pak
rychlí, tlak krevní po předchozím stoupnutí klesá. Nastoupí sesílení peristaltiky žaludku a
střeva (vrhnutí a průjem) a smrštění dělohy. Po delším užívání (kouření) nastává u člověka
návyk a určitá euforie. Otrava se vyskytuje buď akutní nebo chronická. Kromě otravy je
[Nikotin] při kouření nebezpečný hlav. lidem s dráždivými cévami. [Nikotin] vzbuzuje v nich
cevní křeče, vyvolává srdeční bolesti (až ve formě anginy pectoris), urychluje nepropustnost
a kornatění tepen a zvyšuje krevní tlak. U lidí, u nichž není této přecitlivělosti, nemívá
kouření škodlivých následků. Z-a.
Soli [Nikotin]-u jsou stejně jedovaté jako [Nikotin] sám. Protijedem je tanin, strychnin
(vnitřně), éter ethylnatý a kafr v podkožních injekcích. Naopak je [Nikotin] lékem (ve formě
soli kys. salycilové) při otravách strychninem a při některých chorobách. Roztoky surového
[Nikotin]-u působí zhoubně na rostlinné škůdce a mikroorganismy. Užívá se jich k postřikování
stromů a jako přísady do desinfekčních mýdel (extrakt z tabákových listů) proti svrabu a pod.
kožním nemocem.
diagram:
graf. znázornění průběhu nějakého procesu, vztahu, závislosti; schem. nákres, graf
génius:
člověk mimořádného tvůrčího nadání
medaile:
obvykle okrouhlá destička s um. reliéfy na obou stranách. Zhotovována z kovu, porcelánu nebo
i umělých hmot. Je litá, ražená, tepaná, řezaná či lisovaná; odlišuje se od jednostranně
zdobené, převážně čtverhranné plakety. Zhotovována od ant. doby k oslavě význ. osobností a
událostí; nejstarší m. v Čechách byly raženy po 1525 v jáchymovské mincovně hrabat Šliků
romantismus:
myšlenkové a um. hnutí, které vzniklo v Evropě na přelomu 18. a 19.st. jako reakce na hluboký
rozpor mezi realitou kap. řádu a human. ideály, které proklamovala fr. burž. rev. konce 18.st.
R. odrážel prohloubení protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností,
uměním a životem, v um. odpor proti strnulým normám předchozí klasicistické estetiky. ? Jedna
ze zákl. vývojových etap evr. liter. a um. 1.pol. 19.st. R. byl um. subjektivistickým a
individualistickým, které přímo reagovalo na nové sociálně ekon. skutečnosti kap. spol. řádu.
Proti klasicistickým pravidlům vyžadoval tvůrčí svobodu jedince (odtud rozvoj lyriky a míšení
tradičních žánrů, např. uvádění groteskních prvků do tragédie), proti ant. vzorům vyzdvihoval
nár. specifičnost a lid. tvorbu. Rozpory v soudobé spol. řešil r. buď únikem do fantazie,
idealizované minulosti nebo vzdálených zemí (pasívní r.), nebo naopak úsilím o přetvoření
světa (revoluční r.). Postavy romant. lit. děl se bouří proti spol. konvencím, nechtějí se
podřídit zákonům; stávají se proto spol. vyděděnci, zbojníky, vězni, žebráky, tuláky,
poutníky. Romant. hrdinové jsou silní jedinci, vyznačující se vášnivou citovostí. ? Mezi
nejvýzn. evr. literatury období r. patří liter. angl., fr., něm., maď. a ze slovanských rus.
a pol. Vrcholnými představiteli angl. lit. r. byli básníci G. G. Byron, P. B. Shelley a
prozaik W. Scott, ve Francii V. Hugo, A. de Musset, v Maďarsku S. Petöfi, v Německu H. Heine,
v Polsku A. Mickiewicz, J. Słowacki, v Rusku M. J. Lermontov a A. S. Puškin. Význ. místo v
evr. lit. r. zaujímá K. H. Mácha a spisovatelská generace Štúrova. ? V hudbě období zhruba
1800?1900. Vyznačovalo se subjektivností hud. výrazu, pod vlivem liter. příklonem k
fantazijním látkám, obdivem pro přírodu. Změnilo se postavení umělce-hudebníka ve spol.;
přestal být závislý na feud. vrstvě a osamostatnil se.Skladebně došlo k uvolnění klas.
formy (hlediska tektonická podřízena stránce obsahové a výrazové) a stavebné pravidelnosti
melodiky. Obohacena rytmická stránka (časté útvary tečkované, triolové, synkopické a
nepravidelné) a harmonie (chromatika, časté modulace); barevný zřetel vedl k nové
instrumentaci. Uplatňovaly se prvky lid. hudby (idealizace lid. tanců). V rané fázi r. (asi
1800-30) se pěstovaly zvl. menší formy vokální (píseň, balada), v nichž bás. slovo napomáhalo
výrazu, a klavírní (variace, fantazie, lyrický kus, idealizace tanců). Hlavní představitelé F.
Schubert, C. M. von Weber, F. Mendelssohn-Bartholdy, R. Schumann, F. Chopin. Od 30.let 19.st.
přinesl pronikavé změny novoromant., hl. formami se staly programní symfonie, symfonická
báseň a hud. drama (H. Berlioz, F. Liszt, R. Wagner). S novoromant. souvisí vznik nár. hud.
škol. V pozdním r. došlo (zvl. v symfonii) k určité syntéze klas. a romanet. skladebných
principů (J. Brahms, A. Bruckner) i k předjímání postupů hudby 20.st. (G. Mahler). ?
Romantismus v divadle (1. polovina 19. století) svým individualistickým zaměřením reagoval na
novou sociální skutečnost rozvíjejícího se kap. a odrážel jeho vnitřní protiklady. Stál v
opozici vůči tradici klasicistického div. a navázal na preromantismus 18.st. (hnutím Sturm
und Drang, S. Mercier). Originálnost um. tvorby rozbila tradiční dělení žánrů na tragédii a
komedii, usilovala o individualizaci postav a konkretizaci scénického prostředí. Manifestem r.
se stala předmluva V. Huga ke hře Cromwell z 1827, v Německu na romant. div. silně působila
tvorba W. Shakespeara. Svobodná imaginativní hra představ dramatika a určité zaostávání
inscenačních metod div. vedly ke vzniku tzv. knižního dramatu. Romantické drama se rozvíjelo
ve Francii (V. Hugo, A. de Vigny, A. de Musset), v Německu (A. W. Schlegel, H. von Kleist, G.
Büchner), v Rusku (A. S. Puškin), v Polsku (A. Mickiewicz, J. Słowacki), v č. div. jej
reprezentovala raná tvorba J. K. Tyla. Vznikaly nové žánry (melodram, osudová tragédie,
lokální fraška). Romant. poetiku v herectví tvořila řada vyzn. osobností (E. Kean, Lemaître,
L. Devrient, P. S. Močalov), scénické prostředí se individualizovalo tzv. místním koloritem s
prohlubující se hist. věrností. Romant. linie se objevila v div. i později, v č. div. od
60.let (tzv. pozdně romant. div.; J. J. Kolár), od konce 19.st. v tzv. neor. (hry E. Rostanda,
H. von Hofmannsthala). Ve výtv. umění byl r. předznamenán angl. preromant. hnutím
1760-1790, které do um. tvorby přineslo nové podněty (zdroj inspirace v přírodě, lid. tvorbě,
zdůraznění fantazijní složky umění), a učením J. J. Rousseaua. Proti intelektualismu
klasicistické est. zdůrazňoval cit a dojetí a právo na tvůrčí svobodu. Vyzdvižením úlohy
obrazotvornosti a individua, které je bezmocné vůči spol., dal průchod i iracionálním a
mystickým idejím, jež vedly až ke kultu choroby a smrti. Charakteristickými rysy r. jsou
obrazná a symbolická um. koncepce, kult přírody, exotismu, hledání ?ztraceného ráje?,
proklamace návaznosti na minulost, adorace dětství, i tvůrčí nezávislost na tradici. R. (zejm.
angl. malba) výrazně ovlivnil symbolismus a secesi, krajináři pak impresionismus v důrazu na
subjektivní prožívání nálady. V něm. um. byl r. spojen s protiracionalistickým proudem
pietistických hnutí a s novou vlnou novoplatonismu. Hl. představiteli romantického mal. jsou
v angl. mal. W. Blake, W. Turner, v něm. C. D. Friedrich, P. O. Runge a nazaréni, ve fr. E.
Delacroix a T. Géricault. V soch. ovlivnil r. především obsahovou stránku tvorby (zdůraznění
složitosti psychologie, podtržení afektu a adorace nezkrotné přírody ? David d?Angers, F.
Rude, A. L. Barye). Idealizace minulosti, která je jedním z charakteristických rysů romant.
um., se stala zákl. ideou romant. historizující arch., čerpající z tvarosloví slohových řádů
minulosti, zejm. středověku (Ch. Barry a A. Pugin ? Parlament v Londýně, K. F. Schinkel, E.
Viollet-le-Duc, J. Fischer). V č. výtv. umění reprezentují r. některými složkami svého díla A.
Mánes, F. Tkadlík, J. Navrátil, později se prolíná r. s real. v tvorbě J. Mánesa a A.
Kosárka; novoromantismus se projevil zejm. v dílech žáků Haushoferovy školy, dále J. Mařáka,
M. Pirnera a H. Schwaigra
literatura:
písemnictví v širším smyslu název pro soubor textů, [to jest] veškerých písmem fixovaných
[jazyk, jazykový, jazykověda] projevů určitého národa, epochy nebo celého lidstva. Myšlenky a
informace písemně zachycené tvoří literaturu především pro svou slovesnou podobu a
[společnost, společenský] význam a týkají se nejrůznějších oborů lidské činnosti (vědy,
[technika, technický], [umění, umělecký], [náboženství, náboženský], [politika, politický],
práva). Základním vyjadřovacím prostředkem jsou spisovné [jazyk, jazykový, jazykověda] ve
všech svých slohových vrstvách, i když ne vždy jazyky národní. [například] do [český]
[literatura] období středověku a [začátek, začáteční] novověku se zahrnují i díla psaná
staroslověnsky, [latinský] a německy. [literatura] se člení podle řady hledisek: podle oboru
a tematiky ([lékařství, lékařský], [pedagogika, pedagogický]), podle původu, [popřípadě]
jazyka, jímž je psána (česká, německá, čínská, slovanská, románská, orientální), podle epochy
(antická, středověká, soudobá). [základ, základní] rozlišení je podle hlediska funkčního na:
a) [literatura] věcnou, zaměřenou [zejména] na poznání a sdělení, b) [literatura] uměleckou,
zaměřenou na [estetika, estetický] účinek. V [historie, historický] vývoji [literatura] se
rozlišování informace věcné a [estetika, estetický] vyvíjelo pomalu, dlouho existoval
synkretismus funkcí. [literatura] umělecká nebyla oddělena od odborné, proto do dějin
[literatura] období antiky, středověku a renesance se začleňuje například i próza řečnická,
filozofické spisy a dějepisectví. V současném kulturním životě má převahu [literatura] věcná,
do níž patří spisy vědecké, [odborný] a popularizační, publicistika a [literatura]
administrativní. Na pomezí [literatura] [umění, umělecký] a věcné stojí [literatura] faktu a
publicistická beletrie. Z praktických důvodů se obvykle užívá název [literatura] jen pro
označení [literatura] umělecké. Součástí [literatura] v tomto smyslu je i [lidový] slovesnost,
přestože se nešířila písmem, ale ústním podáním. [literární] formy nebyly vždy diferencovány
tak, jak je tomu v [literatura] moderních, [například] ve středověku nebyl verš výlučnou
oblastí [literatura] umělecké, ale užíval se i v [odborný] [literatura] k účelům
mnemotechnickým (v [český] [literatura] slovníky Bartoloměje z Chlumce). [literatura] jako
nejstarší a nejrozšířenější způsob fixace [jazyk, jazykový, jazykověda] projevů má velký
sociální dosah, protože se obrací k široké čtenářské obci nejen soudobé, ale i budoucí. Pro
20.st. je charakteristické spojování [literatura] s filmem a s prostředky masové informace a
propagandy (rozhlas, televize). ? V užším smyslu se pojem [literatura] používá pro veškerý
[literární] materiál (knižní i časopisecký) věnovaný určitému předmětu nebo oboru, jisté
otázce
Zdroj: coto.je
(obsahuje Ottův slovník naučný, Ottův slovník naučný nové doby, Malá československá encyklopedi, Univerum)
Jazyk, lingvistika a literatura
--
Městská knihovna Ústí nad Orlicí
07.03.2008 11:28