-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
chtěl bych se zeptat, jak byl vyvážený řecký meč xiphos. Někde jsem četl, že vyvážení bylo spíše ke hrotu meče, aby se dávaly silnější rány. Zajímalo by mě tedy, jestli je to pravda. Ještě bych se chtěl zeptat, jestli existovala v antickém Řecku nějaká kniha o šermu, nebo zda-li vůbec byli hoplíti v boji s mečem cvičeni.
Dobrý den,
v knihách, které jsme prošli, se nám bohužel nepodařilo zjistit nic o antickém meči zvaném xiphos. Jediným zdrojem informací jsou údaje v internetové encyklopedii Wikipedia, které naleznete na adrese http://en.wikipedia.org/wiki/Xiphos. Přehled publikací, které jsme procházeli, naleznete v závěru odpovědi.
Tatáž internetová encyklopedie nabízí také článek o hoplítech (http://cs.wikipedia.org/wiki/Hopl%C3%ADt), kde se píše, že byli vyzbrojeni mečem xiphos. Pokud tento údaj budeme brát jako důvěryhodný a předpokládat, že hoplíti skutečně bojovali převážně s tímto druhem meče, v knihách jsme se nikde při popisu jejich výzbroje nesetkali s faktem, že by byl meč vyvážen spíše u hrotu, aby dával silnější rány (jak zněla Vaše otázka). O jejich meči se můžeme dočíst: "Na lakedaimonských mečích nebylo nic zvláštního až do 5. století př.n.l., kdy se začaly zkracovat. Přibližně v letech 425-400 byly už neobyčejně krátké a připomínaly spíše dýky, jak potvrzuje řada písemných pramenů. ... Meč byl pravděpodobně zkrácen proto, aby byl vhodnější do tlačenice, která vznikla po střetu dvou falang. Obvyklé řecké meče byly sečné a bodné zbraně střední velikosti. ... Krátký meč měl povzbudit lakedaimonského válečníka k účinnějším bodným výpadům na tělo a slabiny nepřítele. Takové útoky mohly být obzvláště účinné tehdy, když vojska lakedaimonských nepřátel odložila po jejich vzoru pancíře."(SEKUNDA, 31) Řecký meč měl čepel kovanou ze železa do tvaru podlouhlého, hrotitého listu. Byla určena hlavně k bodání. Rukojeť se podobala jílci dýky. Šlo o zbraně pro zápas zblízka, pro boj ozbrojenou pěstí. (LETOŠNÍKOVÁ, 14)
Co je zajímavé o falangách je fakt, že se poprvé objevily již v oblasti Mezopotámie a jsou doloženy ve vojsku Gilgameše. Historie falangy pokračovala poté ve starověkém Řecku, kde falanga dominovala 350 let a hoplité (těžkooděnci) se stali nejobávanějšími a nejuznávanějšími bojovníky kolem Středozemního moře. Kolem roku 700 př.n.l. se objevilo nové schéma vedení boje spočívající především na početné těžké pěchotě, jinak také hoplitech (z řeckého hoplon - nástroj, zbraň) vyzbrojené kopími a seskupené do řad a kolon. Falangy tvořili statkáři, vlastníci půdy. Majetek jednotlivců se projevoval také tak, že každý si přinesl vlastní zbraně a zbroj, nákladný a opravdu těžký majetek z nerezavějícího a snadno udržovatelného bronzu. Zdá se, že svojí povahou nebyly falangy nijak zvlášť cvičené. Jednak jsou zmiňované jako "amatérské vojsko" (avšak nutno podotknout jako velmi užitečné se svým nezastupitelným místem), jednak se také lze dočíst, že hoplité se museli do bitvy dostat sami, na vlastní pěst. Střety falang údajně vedly spíše k měření sil a ujasnění si vztahů, než k honu na lidi, ačkoli takovéto střety byl dosti tvrdé. Díky krátkému času a nenáročnosti si taková měření sil nevyžadovala dlouhodobé přípravy - nebylo nutné se dlouho secvičovat. Bojovník stál v řadě s ostatními, nejspíš obklopený příbuznými a příteli z domova a měl tak dost dovahy následovat přední řadu do bitvy, kde se přibližnně hodinu věnoval ze všech sil boji. Boj byl krutý a náročný, ale jakmile skončil, dále nic nehrozilo.
Tyto a mnohé další informace se můžete dočíst v publikacích, ze kterých jsme čerpali výše uvedené popisy:
* O'CONELL, Robert L. Duše meče: ilustrované dějiny výzbroje a válečnictví od prehistorie po současnost. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004. 378 s. ISBN 80-7341-373-6.
* LETOŠNÍKOVÁ, Ludiše. Zbraně, šerm a mečíři: pro čtenáře od 12 let. 2. vyd. Praha: Albatros, 1989. 375 s. Oko; Sv. 55.
* SEKUNDA, Nick. Spartské vojsko. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 64 s., [17] s. barev. obr. příl. Elita. ISBN 978-80-247-2368-6.
Dále jsme procházeli publikace:
* WAGNER, Eduard. Zbraně sečné a bodné. Vyd. 1. Praha: Aventinum, 2004. 408 s. Ars bella gerendi. ISBN 80-86858-03-0.
* PEČÍRKA, Jan, ed. a Nováková, Julie, ed. Antika v dokumentech. 1. [díl], Řecko. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. 441, [10] s.
* SPEAKE, Graham, ed. Encyclopedia of Greece and the Hellenic tradition. 1st publ. London: Fitzroy Dearborn Publishers, 2000. 2 sv., lxii, 1861 s. ISBN 1-57958-141-2.
Pokud by Vás zajímaly další podrobnosti, případně by Vám doporučené knihy nestačily jako zdroj informací, doporučujeme Vám obrátit se na Archeologický ústav AV ČR, který je také zapojen do služby Ptejte se knihovny (http://www.ptejteseknihovny.cz/knihovny/archeologicky-ustav-av-cr-praha/ ; Archeologickému ústavu jste sice Váš dotaz původně poslal a domníváme se, že Váš výběr knihovny byl v pořádku, ovšem ústav se spíše orientuje na české dějiny a období pravěku a středověku (http://www.arup.cas.cz/) . Přesto jej můžete v případě potřeby kontaktovat, mohl by Vám poskytnout např. kontakt na vědecké pracovníky zabývají se oblastí Vašeho zájmu ).
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
27.07.2012 12:09