-
To se mi líbí
-
Doporučit
Jak to bylo s vlastenectvím v dobách Československé sicialistické republiky? Vedl stát občany k vkastenectví více než dnes? A jak bylo státem podporované vlastenctví narozdíl od dneška?
Dobrý den,
snažili jsme se nalézt odpověď na Vaší, poměrně komplikovanou, otázku.
Pokud chceme hovořit o fenoménu vlastenectví, bude nejprve nutné nalézt vhodné vysvětlení tohoto pojmu. Pojmy vlastenectví - patriotismus - nacionalismus, bývají často mezi sebou zaměňovány a také jejich výklady se různí.
Srozumitelnou teorii přináší například Michel Mertes, německý autor, zabývající se mj. filosofií práva: Vlastenectvím nazýváme postoj spojující lásku k vlasti a lásku ke svobodě a ostatním univerzálně platným lidským hodnotám. Vlastenectví je tedy obecnější pojem, nadřazený ideologii ,,krve a půdy" = nacionalismu, (který příliš akcentuje detaily) a na druhé straně humanismu, který je čistě abstraktní. Vlastenectví se proto dá nazvat konkrétním humanismem, jelikož zahrnuje jak konkrétní detaily, tak nepopírá obecnou koncepci. Vlastenectví je slučitelné s demokracií. Mertes tvrdí, že skutečný demokrat nikdy nedopustí, aby se nacionalisté dovolávali národního cítění a lásky, jelikož nacionalisté nikdy dobrými vlastenci nebudou. Stejně tak ovšem nedopustí, aby se myšlenek humanismu zmocnili levicoví extremisté, protože dobročinnost počíná v dimenzích vlastního domova a nikdo nemůže milovat lidstvo jako celek aniž by miloval bližního svého.
Termín vlastenectví můžeme chápat jako český ekvivalent pojmu patriotismus, který oproti nacionalismu vyzdvihujícímu národ (společnost) znamená především pozitivní vztah ke svému domovu, krajině, zemi.
V té souvislosti je také dobré pozastavit se nad tím, že nacionalismus je vnímán obecně negativně, protože je - vedle náboženství - největším zdrojem brutality (např. v době německého nacismu, nebo masakrů ve Rwandě). Přestože je nacionalismus spojován s intolerancí a brutalitou, může nabýt naopak i pozitivního významu, pro který bývá častěji rezervována přijatelněji znějící nálepka patriotismu/vlastenectví (Feshbach, 1994). Ve vědě je proto termín nacionalismus používán, v nadřazeném, neutrálním smyslu, jelikož může nabývat i pozitivního významu. Nacionalismus není a priori negativním jevem, je přirozeně mocnou a dokonce příznivou silou pokud se spojí se svobodou a rovností. Nacionalismus proto může směřovat jak k agresi, tak k přátelství a může mít velice různorodou povahu. Příslušnost k národu bývá často mylně posuzována podle jazyka, náboženství, etnika a geografie, avšak klíčové je sdílení společné paměti (historické události), společného vytěsnění (historické konflikty), přání sdílet společnou budoucnost, mít společné vize a představy.
Vlastenec je občan, který je oddaný své zemi, ale současně je to oddaný občan celé zeměkoule, světa. Vlastenectví totiž nepopírá všechny humanistické hodnoty, přesahující národy a hranice národnostních států.
Vlastenectví je mnohem starší fenomén než nacionalismus, jelikož národ je (dle současného konsenzu) nikoliv danou věcí, nýbrž novým fenoménem (novověkým) podmíněným rozpadem feudalismu a vnikem moderní demokracie. ( Ve středověku tedy neexistovalo národní vědomí, jaké známe dnes ). Vlastenectví naopak existuje od dob, kdy vznikly pojmy jako demokracie (Athény), nebo republika (Řím).
Pro zajímavost Mertes připomíná pět přikázání osvíceneckého vlastenectví:
1) Respektuj vlastenecké cítění ostatních stejnou měrou, jako respektuješ patriotismus vlastní.
2) Budeš věrným a oddaným občanem země, k níž náležíš původem nebo volbou.
3) Akceptuj bližního svého jako spolupatriota bez ohledu na etnicitu, kulturní a náboženskou příslušnost pokud má snahu být loajálním občanem tvé vlasti.
4) Nebudeš za žádných okolností oddělovat lásku k vlasti od lásky ke svobodě.
5) Neučiníš ze své vlasti modlu, protože existují univerzální hodnoty přesahující všechny národy včetně tvého.
Potud v kostce základní ujasnění pojmu vlastenectví.
Naším úkolem je nyní dopátrat se, v jakém vztahu bylo vlastenectví a komunistický režim. Na pomoc jsme si vzali dobovou studii Socialismus a vlastenectví.
Je známo, že komunisté vyzdvihovali ducha internacionalismu a mezinárodní solidaritu dělnické třídy. ,,Svržením kapitalismu a budováním socialismu dosáhla dělnická třída vlasteneckého hrdinství a velkého mezinárodního díla". Nepřicházelo tedy v úvahu vyzdvihování vlastní kultury, nýbrž mezinárodní oslava úspěchů dělnické třídy. Jakékoliv projevy národního cítění byly podmíněny mezinárodní spoluprací socialistických států.
Vlastenectví a výchova k němu měla tedy určitě jiný ráz než dnes, a to z několika důvodů. Nepochybně na školách probíhala výuka vlastivědy, občanské nauky a historie. Komunistický režim však záměrně vyzdvihoval pouze ty historické pasáže a osobnosti, které ladily s jeho ideologií. Například osobnosti, považované dnes za nesporné vlastence byly v době socialismu často na ,,černé listině", jejich díla byla cenzurována, nebo se samy potýkaly s represemi komunistického režimu. Mezi nimi můžeme jmenovat až do roku 1968 cenzurovaného T. G. Masaryka, nebo např. československé legionáře z první světové války, či letce RAF, kterým se po návratu do vlasti nedostalo kvůli KSČ ani řádného ocenění. Je tedy zřejmé, že ne všechny historické činy, které lze považovat za vlastenecké, tehdejší režim ocenil. (některé se naopak snažil očernit). Rovněž některé tradičně vlastenecké spolky (Junák), které vznikly před zkoumaným obdobím, byly komunistickým režimem zakazovány.
Pokud bereme jako jeden z projevů vlastenectví odhodlanost hájit suverenitu své země, i zde docházelo za socialistického režimu k rozporu. Režim totiž nemohl podporováním národního cítění vyvracet loajalitu k Sovětskému svazu. Například nenásilný odpor československých občanů pro invazi v srpnu 1968 nebo protest Jana Palacha v roce 1969 byl bezprostředně po události i dnes považován za vlastenecké jednání. V době normalizace se ovšem tyto události nesměly probírat na školách, ani v médiích nebo na veřejných shromážděních. Je tedy možné, že může být ,, vlastenecké jednání " v rozporu vládnoucím režimem?
Pokud máme k vlastenecké výchově přičíst uctívání státních symbolů jako jsou třeba vlajky, vidíme podle dobových fotografií, že takové symboly byly v období ČSSR používány četněji. Ovšem i zde platí výše uvedené - československé státní symboly byly zpravidla vystavovány po boku symbolů komunistické strany, či sovětského svazu. Lze to snad chápat také jako výchovu k vlastenectví - socialistickému.
Po všech uvedených příkladech můžeme nabídnout tvrzení, že pojem vlastenectví je interpretován v čase i prostoru různými způsoby, které mohou být vzájemně i v opozici.
Článek reflektující výchovu k vlastenectví a pozici vlastenectví za socialismu:
http://www.bohumildolezal.cz/texty/rs1040.html
Reflexi současné situace přináší např. sborník Výchova k národnímu vědomí a národním hodnotám:
https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000714606&local_base=NKC
Použité zdroje:
FEDOSEJEV, Petr Nikolajevič a JAKUBOVSKÁ, S. Socialismus a vlastenectví. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo Melantrich, 1954.
KNAPÍK, Jiří a kol. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967. Vyd. 1. Praha: Academia, 2011.
KLICPEROVÁ-BAKER, Martina et al. Demokratická kultura v České republice: občanská kultura, étos a vlastenectví ze srovnávacího pohledu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007.
Výchova k národnímu vědomí a národním hodnotám: sborník příspěvků z konference k 80. výročí vzniku samostatného státu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 205 s. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Řada jazyková a literární; č. 29 LENCOVÁ, Hana. Patriotismus - nacionalismus - národovectví v českých zemích: (pracovní sešity ke vzdělávacím filmům). [2. vyd.]. Ústí nad Labem: UJEP - Ústav slovansko-germánských studií FF, 2012
Další doporučená literatura:
EUSTACE, Nicole. 1812: war and the passions of patriotism [online]. 1st ed. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, C2012. Early American studies MÜLLER, Jan-Werner. Constitutional patriotism [online]. Princeton, N.J.: Princeton University Press, C2007 HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence: touha a skutečnost. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1999.
PYNSENT, Robert B. Pátrání po identitě. Překlad Blanka Hemelíková. Vyd. 1. Jinočany: H & H, 1996.
PRUDKÝ, Libor. Přináležitost k národu, vztahy k jiným národnostem a k cizincům v České republice. Vyd. 1. Praha: Kabinet pro výchovu k demokratickému občanství, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, 2004.
Vlast: kulturně-polický měsíčník: Vlast - strážce národních zájmů. Praha: Vlast, 2000.
SEDLÁČEK, Pavel. Nic než národ. 1. vyd. Praha: Pavel Sedláček, 2003. 93 s. Národní politika MELICHAR, Jan. O vlasteneckém idealismu. Ve Velkém Meziříčí: J. Melichar, 1890.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
23.01.2018 18:59