-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
nevím, zda se správně obracím na Vaši knihovnu, ale zkusím to. Zajímalo by mě, zda bylo v roce 1764, respektive po skončení sedmileté války běžné, že do rakouských pěších pluků byli verbováni i kluci cca 13-14 let. Konkrétně jsem narazil na případ, kdy byli v tomto věku přijati k 25. infanterie regimentu Ludwig von Thürheim jako "spielmani" (vojenská kapela) a to na doživotní službu. V 18 letech se z nich pak stali řadoví vojáci. Pokud to běžné nebylo, zajímalo by mě, za jakých okolností k tomu docházelo - například, jednalo se o sirotky, nezaopatřené potomky padlých vojáků, atd., kteří tak mohli dostávat jídlo a plat?
Dále bych se chtěl obecně zeptat, jak při verbování rekrutů bylo ověřováno, že jméno osoby a její věk odpovídají tomu, co uvádí. Byly například oslovovány farní úřady v místě, odkud dotyčný měl pocházet? Ptám se s ohledem na to, že byl pro naverbování stanoven určitý minimální věk, tuším, že to bylo 17 let. Zadruhé v běžném civilním životě musel například při svatbě dokládat ženich reálný věk (zletilost k právnímu úkonu), dále to, že již není ženat, atd. Pro účely vojenské matriky předpokládám to bylo potřeba taktéž. Dále nebyl doposud vydán Patent o zrušení nevolnictví, takže rekrut předpokládám nemohl jen tak odejít k danému regimentu a nikoho se neptat. Napadají mě i další důvody, především právní (dědictví, soudní řízení a výkon trestu,...).
Děkuji.
Dobrý den,
přítomnost těchto mladíků v rakouské armádě byla relativně běžná, zpravidla se ale do služby nedostávali standardním verbováním, které mělo jasně stanovená pravidla (viz WREDE). Při organizaci a skladbě jednotek habsburské monarchie, ale i jiných armád této doby, se totiž často zapomíná na poměrně rozšířenou, ale o to hůře dosud zpracovanou problematiku, a to na rodiny vojáků. V tereziánské době bylo zpravidla dovoleno se oženit až 1/6 vojáků, přičemž jejich manželky s nimi zpravidla absolvovaly všechny strázně vojenského života a byly vedeny v oficiálních stavech. Taktéž jejich děti zůstávaly s rodinou a v některých jednotkách pro ně byly zřizovány školy (jako učitel v plukovní škole vynikl například pozdější ředitel vojenské akademie ve Wiener Neustadtu František Josef Kinský). Mladíci pak byli v takto raném věku využiti jako tamboři, dokud nedorostli pro běžnou vojenskou službu.
Ohledně ověřování údajů lze předpokládat, že pro něco takového nebyly prostředky, a v podstatě se dá říct, že zapsání se bylo bráno jako čestné prohlášení. Verbíř musel spoléhat na svůj odhad lidí a držet se daných zásad. U vojenských matrik lze předpokládat stejné podmínky jako u matrik civilních. Vojenské sňatky podléhaly vlastním pravidlům a nutnosti složit kauci, takže u mladých odvedenců je lze vyloučit. Jak sám píšete, nevolník nemohl jen tak odejít a dát se naverbovat. Pokud by k něčemu takovému došlo a byl pánem vypátrán a dopaden, hrozily by mu přísné tresty. Dodejme, že o službu v armádě na pozici řadového vojáka, která byla stále ještě doživotní (nebo do ztráty schopnosti sloužit), zas takový zájem nebyl, zvláště mezi majetnějšími a vzdělanějšími vrstvami ji lze považovat za zcela minimální (jiná věc je pak důstojnická služba šlechtických synků či měšťanů). Vojáci se tedy rekrutovali zpravidla mezi nejchudšími a nevzdělanými vrstvami, pro něž bylo zajištění oděvu a stravy existenční nutností.
WREDE, Alphons von. Geschichte der K. und K. Wehrmacht : die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts. I. Band. Wien : L. W. Seidel & Sohn, 1898. s. 98-100.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Vojenský historický ústav - knihovna
21.08.2017 21:35