Vánočka má dlouhou historii a udržela se v oblibě až do dnešní doby. První zmínka o vánočce v historických pramenech je z 16. století n. l. a za dlouhá léta prošla různými menšími proměnami. V minulosti byla pojmenována jako „húska“ nebo „calta“ a někde se v Čechách dodnes setkáváme s nejrůznějšími pojmenováními – „pletenice, pletanka, žemle, štědrovice, štědrovečernice, štricka, štrucla, ceplík“. Vánočka svým tvarem připomíná dítě v peřince, proto může být symbolem nového života, plodnosti. Dříve vánočku mohli péct pouze cechovní řemeslníci - pekaři. Cca od 18. století si vánočky začali lidé péct doma sami. První z doma upečených vánoček měl dostat hospodář, aby se mu v dalším roce urodilo hojně obilí. Velká vánočka se na závěr štědrovečerní večeře rozkrájela.  Někde z ní o Štědrém večeru dávali krajíček dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly a nemoci.

Zhotovit vánočku nebylo a není jednoduché, a proto se při přípravě těsta, pletení a pečení vánočky udržovaly různé zvyky, které měly vánočce zajistit zdar. Hospodyně měla zadělávat v bílé zástěře a šátku, neměla při tom mluvit, při kynutí těsta měla vyskakovat vysoko do výšky. Dávným zvykem také bylo třeba zapékání mince. Kdo ji při krájení našel, měl jistotu, že bude zdráv a bohatý po celý následující rok. Ovšem dnes by se u vánočky zakoupené v obchodě jednalo o nežádoucí cizí předmět.  Připálená nebo natržená vánočka věštila nezdar.

Vánočka je dodnes nezbytnou a nepostradatelnou součástí vánočních svátků, ať pečená doma,nebo koupená v obchodě. I dnes zruční pekaři dokážou uplést celou vánočku najednou ze šesti pramenů, a to buď „s okýnky“, nebo „bez okýnek“. U vánočky skládané pak dokáží spodní pletenec zhotovit ze sedmi pramenů (nebo jednodušeji z pramenů čtyř). Celkem se skládaná vánočka připraví z devíti pramenů: ze čtyř pramenů se uplete základ vánočky, který  na plechu mírně promáčkneme hranou ruky a pomašlujeme vejcem. Pak další tři prameny spleteme do copu a výsledný cop položíme na základ a opět promáčkneme hranou ruky a pomašlujeme vejcem. Nakonec zbylé dva prameny  spleteme do spirály, položíme na druhé patro a konce zahneme pod vánočku a mírně zapíchneme (přitlačíme). Aby se nám vánočka v troubě nebo v peci nehnula, můžeme do ní zapíchnout až 3 špejle – aby zachovala při procesu pečení svůj tvar.

Dle způsobu tvarování těsta vánočky jsou buď ručně pletené (ať už doma nebo v pekárně) a pak také existuje tzv. „strojová vánočka“, která je vyráběna na lince a připomíná tzv. vánočku skládanou, protože je tvořena spodní tvarovanou širší základní částí, na kterou se na strojní lince pak pomocí pasu překládá užší horní část. Jedná se o  nepřetržitý pás těsta (tzv. lemu), tato lema je sekána tzv. gilotinou (součást linky) na těstové kusy vánoček o požadované hmotnosti. I tato  strojní vánočka může dobře chutnat, ale přece jen  – není nad vánočku vlastnoručně upletenou !

Kynuté vánoční pečivo má svůj základ ve figurkách z těsta a symbolizuje "nakynutí štěstí a hojnosti" - aby se vše příští rok dařilo a bylo všeho dostatek.

Dle použitého tuku do těsta pak máme vánočky máslové nebo tukové. V případě vánočky máslové je těsto „těžké“ a je třeba použít více droždí. Vánočka sice obvykle má o něco nižší objem a hutnější střídku, než vánočka tuková, ale z hlediska chuti je máslová vánočka nepřekonatelná… Tuková vánočka má obvykle větší objem a pórovitou střídku, ale chuť se máslové nevyrovná. Pokud do těsta zkombinujeme máslo a margarín v určitém poměru, pak můžeme dosáhnout kompromisu: poměrně nadýchané střídky, která má i chuť jemně máslovou.

Z vánočkového těsta a ze 2 nebo 3 pramenů se upletl a poté upekl i adventní věnec, který se pak opatřil čtyřmi svíčkami.

Chala je chléb.  Na první pohled   zcela  jistě připomíná naši vánočku, jen s tím rozdílem, že není tak sladká, nejsou v ní hrozinky ani mandle a určitě se nepeče na Vánoce.  Podává se o každé páteční večeři, kdy věřící židovské rodiny zasednou ke stolu, aby přivítaly Šabat, nejčastější z židovských svátků.  (Hebrejské slovo chala původně znamenalo část  těsta, která se před pečením chleba oddělovala a pekla zvlášť, aby se pak darovala chrámovým kazatelům a chudým.  Pečení a obdarovávání takovým kouskem chleba bylo považováno za konání dobrého skutku a přikázáno Talmudem.  Dnes se slovem chala označuje celý chléb, ale ještě občas je vidět zvyk, kdy hospodyně symbolicky oddělí kuličku těsta a spálí ji.)     V pátek jsou na stole vždy dvě pletené chaly, symbolizující dvojitou dávku many, již dostali Židé při útěku z Egypta.  Nad chalou se pronáší požehnání, podobně jako nad vínem, a  může jej odříkávat kterýkoli člen rodiny.  I počet pramenů v pletenci může být symbolický:  může znamenat počet dětí v rodině, šest dnů v týdnu, počet izraelitských kmenů,atd.  

Sladší chalu s hrozinkami je vidět jen jednou do roka, a to právě na Nový rok (hebrejsky Roš ha-šana), kdy však nemá podobu pletence, ale spirálovitého točence.  I u chaly se setkáváme s všudypřítomnou symbolikou:  spirálovitý tvar znamená cestu k nebesům  (někdy také nekonečnost života), hrozinky a sypání povrchu cukrem pak mají přinést sladký (šťastný)  nový rok.  A aby se sladkost nadcházejícího roku ještě víc pojistila, kousky novoroční chaly se
někdy navíc navíc namáčejí v medu.  

Složení chaly však v našich poměrech připomíná spíše tu vánočku (jemné pečivo), než chléb. Ale ve světě leckde označují jako „chléb“ výrobky, které s naším chlebem nemají nic společného a spíše bychom je označili jako běžné nebo jemné pečivo.
Podle receptury chala obsahuje následující suroviny a ingredience: pšeničnou hladkou mouku,  cukr, žloutky, vejce,  olej (např. slunečnicový), droždí,  sůl. Jedno celé  vejce se rozšlehá se lžičkou vody a použije se na mašlování povrchu těstových kusů, aby se leskly (tedy stejně jako u vánočky.
Na novoroční chaluse pak ještě používá:  hrst hrozinek a skořicový cukr na posypání.