Trojí citace - uvozovky

Text dotazu

Dobrý den,

ráda bych se zeptala, jak postupovat v případě, že cituji úryvek textu, který obsahuje přímou řeč v přímé řeči. Začínám klasickými uvozovkami „ “ pro celý úryvek. Pro první přímou řeč, použiji uvozovky jednoduché ‚ ‘. V rámci této přímé řeči potřebuji použít třetí uvozovky, pro citát, který postava pronáší. Použiji opět uvozovky jednoduché? Nevznikne mi tak na konci řádku nechtěná "dvojitá uvozovka"? (Mezislovní mezera se v případě uvozovek klást nesmí.) Na stránkách Internetové jazykové příručky, jsem bohužel odpověď nenalezla.

Předem děkuji a přeji krásný den.

Odpověď

Dobrý den,

bohužel jsem aktuální řešení tohoto případu také nenašla. Osobně bych se této situaci pokusila vyhnout, anebo se obraťte přímo na jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český (odkaz: http://www.ujc.cas.cz/jazykova-poradna/zakladni-kontakty.html).  Přikládám, alespoň příklady ze starších pravidel českého pravopisu:

• Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označujeme uvozovkami dole i nahoře každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše i tu až za znaménkem rozdělovacím. Např.: „A to všechno,“ povídá Jarmila nahlas, „je mou vinou.“ (Pujmanová). Jestliže se do výpovědi přejímá část jiného projevu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník. Např.: Marx a Engels definují jazyk jako „bezprostřední skutečnost myšlenky“, jako „praktické... skutečné vědomí“.
• Pozn. 1. Ze zvláštních stylistických důvodů bývá v moderní beletrii přímá řeč i bez uvozovek; polopřímou řeč (projevuje se přímo již posunem mluvnických osob) pak do uvozovek nedáváme vůbec, ať již vyjadřuje tzv. vnitřní monolog, nebo dialog. Např.: Děkuji, zatím nehladovím, jak vidíte, pan Pohořelý se o mne znamenitě stará, — Muž smekl. Pán je cizí? Ano, právě se nastěhoval a nezná to tu ještě. — Seděla a hleděla na dceru jako zkamenělá. Tak tohle byla Růža... To byla její Růženka, na které si. kdy si zakládala.

Zdroj: HAVRÁNEK, Bohuslav a kol. Pravidla českého pravopisu. 7. vyd. Praha: Academia, 1977. 499 s.

Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se uvozovkami dole i nahoře každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku, čárku atd. Např.: „A to všechno,“ povídá Jarmila nahlas, ,je mou vinou." Jestliže se do výpovědi začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník

nebo vykřičník. Např.: Masaryk často zdůrazňoval, že „demokracie je názor na život", že je uskutečnitelná jen tam, „kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu".

Zdroj: Pravidla českého pravopisu. Vyd. 2. (s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR). Praha: Academia, 2005. 391 s. ISBN 80-200-1327-X.

Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se uvozovkami dole i nahoře každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku, čárku atd. — např. „Nevíme, odkud pes pochází, “přiznal chovatel, „ale podle všech známek je cvičený. “ Jestliže do výpovědi začleňujeme část jiného textu, aniž ho uvádíme větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník - např. Turgeněv upozorňoval, že „někdy se člověk musí smát tomu, co je smutné“, zároveň však věděl, že někdy musíme také „plakat nad tím, co je směšné ".

Zdroj: ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2005. 456 s. ISBN 80-7360-288-1.

Ze stránek internetové příručky citujeme „ V češtině užíváme různé varianty uvozovek: dvojité „  “, jednoduché ‚ ‘ a boční » « (případně i jednoduché boční › ‹). Jako základní se doporučují uvozovky typu 99 66 (tj. dvojité „  “)." Teoreticky by tedy do textu šlo využít další možnosti zobrazení - bočních uvozovek, nicméně tato možnost není doložena na žádném doloženém příkladu na stránkách: http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=162

Rada z Wikipedie: Základní význam uvozovek je vyznačení přímé řeči v textu. V případě, že se v přímé řeči vyskytuje další přímá řeč, zpravidla se použije jiný typ uvozovek (Řekl: „A on mi na to odpověděl, že jsem ‚samolibý‘!“), jiný typ písma nebo vložená přímá řeč už není odlišena. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Uvozovky

Uvozovky

Do uvozovek (,,“ , ‘ » «) dáváme ty části projevu, které doslovně citujeme nebo které chceme z různých důvodů od ostatního textu odlišit. Dáváme tedy do uvozovek:

1. Přímou řeč, popřípadě jednotlivé úseky přímé řeči oddělené větou

uvozovací. Např.: Ohlédl se ještě a zavolal: „Brzo se vrátím.11 — „Obžalovaný,“ zahřměl předseda, „víte vy vůbec, proč jste tu?“ — „Abych hájil komunismus a sebe,“ prostě odpověděl Dimitrov.

Pozn. 1. Ze zvláštních stylistických důvodů bývá v moderní beletrii přímá řeč i bez uvozovek; polopřímou řeč (projevuje se přímo již posunem mluvnických osob) pak do uvozovek nedáváme vůbec, ať již vyjadřuje tzv. vnitřní monolog, nebo dialog. Např.: Děkuji, zatím nehladovím, jak vidíte, pan Pohořelý se o mne znamenitě stará, — Muž smekl. Pán je cizí? Ano, právě se nastěhoval a nezná to tu ještě. — Seděla a hleděla na dceru jako zkamenělá. Tak tohle byla Růža... To byla její Růženka, na které si. kdy si zakládala.

2. O nahrazování uvozovek pomlčkami viz § 244, odst. 2a.

241 2. Doslovné citáty.

Napr.: „V nouzi poznáš přítele,“ říká naše přísloví. — „Povolání horníka je povoláním hrdým a čestným,“ prohlásil president Kl. Gottwald. — „Ideje,“ říká Marx, „neexistují odděleně od jazyka.“ — Je třeba pochopit, že za nynějších poměrů Jádry rozhodují všecko''. — „Bez revoluční teorie,“ učí Lenin, „nebylo by ani revoluční praxe.“ —: U Jiřího Wolkra smrt „není zlá“, je jenom „kus života těžkého“, protože není osamocením člověka.

3. Do uvozovek se dávají někdy též:

242 a) přesné názvy (tituly) knih, skladeb, článků, časopisů, spolků, podniků

apod., žádá-li to zřetelnost a nejsou-li již jinak typograficky vyznačeny; např.: Jiráskovo „Temno“; Nerudovy „Knihy veršů“; Smetanova „Má vlast“; časopis „Naše řeč“; „Máj“, spolek českých spisovatelů; rubrika „Drobné zprávy“; dům „U dvou slunců“; parník „Maxim Gorkij“;

b) výrazy, o nichž chceme naznačit, že jsou příznačné pro lidi nebo prostředí, o nichž píšeme; např.: Sbírávali o prázdninách „doubravníky“, lišky, „másníky“. — Zakypí v nich „habrůvská krýv“. (Mrštík )— Takový je tedy „americký způsob“ života;

c) slova nebo výrazy, u nichž chceme vyznačit, že jich užíváme ve smyslu jiném, než,jaký je obvyklý, zejména také výrazy, jichž užíváme s ironií; např.: Vývoj je „boj“ protikladů. (Lenin) — Je socialismus a „socialismus“. — To je ta buržoázni „demokracie“. — „Svoboda individua“ je měšťákovi jen pláštíkem pro skutečnou zvůli tenké vrstvy vykořisťovatelů;

d) slovo nebo některý výraz, který chceme vytknout, např.: Každé „proč“ má své „proto“. — Nechte si to věčné „ale“. — Stále jen „já“ a „já“. Uvozovek užíváme v tomto případě zejména tehdy, když by jinak

vynechání uvozovek mohlo měnit smysl: výraz „ze sna“, slovo „to“.

Pozn. 1. Ve všech případech uvedených zde pod 2 a 3 se v tisku užívá často místo

uvozovek jiného typu písma (např. v antikvě kurzívy).

2. Jestliže ve výraze v uvozovkách je třeba užít dalších uvozovek, využijeme na rozlišení různých typů uvozovek (,, “, ‘»« ), např.: „Na posledním dole,“ rozpovídal se, „kde jsem prosil o práci, už jsem toho začínal mít dost. ,Koukej,‘ povídá úředník, ,tuhle máš pár řádek, jdi s tím do špitálu, doktor tě prohlédne, a uzná-li tě, tak se vrať.‘ “

243 Uvozovky a jiná rozdělovači znaménka

Je-li v uvozovkách celá věta, píší se příslušná rozdělovači znaménka (tečka, čárka, vykřičník, otazník) na konci této věty před druhým uvozovacím znaménkem. Např.: Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ (Němcová) — „Drobty patří ohníčku,“ říkala babička. (Němcová) — „Tak se to dělá!“ vykřikl Milfait. (Majerová) — Jářku: „Proč bys tam nešel?"

Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označujeme uvozovkami dole i nahoře každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše i tu až za znaménkem rozdělovacím. Např.: „A to všechno,“ povídá Jarmila nahlas, „je mou vinou.“ (Pujmanová). Jestliže se do výpovědi přejímá část jiného projevu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník. Např.: Marx a Engels definují jazyk jako „bezprostřední skutečnost myšlenky“, jako „praktické... skutečné vědomí“.

Zdroj: HAVRÁNEK, Bohuslav a kol. Pravidla českého pravopisu. 7. vyd. Praha: Academia, 1977. 499 s. 

Obor

Jazyk, lingvistika a literatura

Okres

--

Knihovna

Datum zadání dotazu

02.09.2016 14:45