-
To se mi líbí
-
Doporučit
Vždyť by stačilo jen jedno, rozdíl ve výslovnosti není.
Dobrý den,
tento pravopisný jev je již hezky vysvětlen v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český - Z historie českého pravopisu - 2. Písmena ů a ú.
http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=148
Níže si dovolíme citovat:
Písmena ů - ú
Písmena ů a ú (podobně jako písmena i, í a y, ý) slouží v českém pravopise k zachycení jediné, totožné hlásky - dlouhého [ú].
Ve staré češtině existovala jednak hláska [ó], která se koncem 14. století začala postupně měnit: nejprve na dvojhlásku [uo], která zřejmě ještě v průběhu 15. století - i když v písmu se ještě do poloviny 16. století drželo psaní uo - přešla v dlouhé [ú]; jednak vedle ní v této době, kdy začaly uvedené změny, existovalo původní dlouhé [ú].
Změna [ó] > [ú] byla pozvolná: v dvojhlásce [uo] nejprve převládal o-ový element (o čemž svědčí např. psaní duóm [duom]), postupně v ní však začal převládat element u-ový (o čemž svědčí např. psaní zástupúow [zástupuov]). Celý průběh hláskové změny [ó] > [ú] lze graficky představit takto: [ó > uo > uo > uo > ú]. Dominantní pozice u-ové složky a slabší pozice doprovodné o-ové složky v dvojhlásce [uo] se nejspíš ještě v době existence této dvojhlásky odrazila v grafice: dvojhláska začala být zapisována písmenem ů. Jde vlastně o zajímavé spojení dvou písmen do jednoho: písmeno u reprezentuje dominantní u-ovou složku postupně zanikající dvojhlásky, nad ním je pak nadepsáno malé o, které reprezentuje slabší prvek o-ový, tj. uo > ů. Kroužek nad u, který dnes vnímáme jako diakritické znaménko, tedy původně reprezentoval o-ový element zanikající dvojhlásky [uo]. Po dokončení změny [uo] > [ú] pak písmeno ů začalo označovat hlásku [ú] pocházející z této zaniklé dvojhlásky.
Původní staročeské dlouhé [ú] se do konce 16. století změnilo v dvojhlásku [ou]. Do spisovného jazyka však tato změna byla přijata pouze uvnitř nebo na koncích slov, nikoli na jejich začátku (srov. údolí, nikoli *oudolí × louka < lúka).
Původní dlouhé [ú] zapisované jako ú se tak v domácích slovech ve spisovném jazyce zachovalo pouze na začátku slova, tj. v jediné pozici, kde nemohlo stát původní staročeské [ó], z nějž se vyvinulo [uo] a pak [ú] zapisované dnes jako ů. Díky tomu v tomto případě působí - na rozdíl od psaní i, í a y, ý - fakt, že jednu hlásku [ú] zapisujeme dvěma písmeny ů a ú, jen minimální potíže. Lze totiž formulovat velmi snadné pravidlo o tom, kde které písmeno psát: ve slovech domácího původu píšeme na začátku slova vždy písmeno ú, uvnitř slova vždy písmeno ů (mimo švy předpon a kořenů nebo švy předpon a předpony ú-, srov. troj-úhelník, nej-úspěšnější).
Pravopisem dlouhých samohlásek ú a ů se zabýval např. již v roce 1919 Josef Zubatý v článku O českém pravopise. Pro zajímavost odkaz níže.
ZUBATÝ, Josef. O českém pravopise. Naše řeč. 1919, roč. 3, č. 3, s. 65-72. Dostupný též z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=516.
Jazyk, lingvistika a literatura
--
Národní knihovna ČR
21.03.2019 18:17