-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat ,jak funguje natáčení filmů podle knih?
Nebo je to naopak? Vymyslí se napřed obsah knihy a poté se vymýšlí scénář filmu?
Proč se ve filmech nevyskytují hlavní informace,které jsou uvedeny v knihách?
Podílí se na filmech i spisovatelé knih?
Proč ve filmech kolikrát nejsou hlavní postavy které jsou uvedeny v knihách?Nebo pokud tam jsou tak vypadají uplně jinak ,než jsou v knihách popsané?
Potom to úplně zničí moje očekávání,představivost a lituju toho,že jsem se na ten film podívala.
Proč ty filmy potom točí,když to zničí děj?
Děkuji za odpoveď.
Dobrý den!
Dotazy a námitky, které jste vznesla, jsou všechny nesmírně zajímavé a samozřejmě opodstatněné. Problematikou vztahu mezi literární předlohou a filmovou adaptací, se zabývají filmoví a literární teoretici již od 50. let. Obor, který se tímto zabývá, se nazývá adaptační studia.
Nejprve se pokusíme odpovědět jednoduše na Vaše přímé otázky…
To, že se ve filmech nevyskytují všechny informace, či postavy je zajisté do velké míry dáno tím, že časová (a třeba finanční) dotace filmu často není dostatečná a děj je samozřejmě potřeba částečně uspíšit a zkrátit.
Je nutné si uvědomit, že se přeci jen jedná o dvě rozdílná umělecká média.
Dále je třeba chápat, že ambicemi scénáristů a režisérů není vždy vytvořit přesnou kopii literární předlohy, příběh si mohou zpracovat po svém. Jedná se o autonomní dílo, jehož úkolem není vytvořit co nejvěrnější kopii knihy.
Svým dotazem jste se dotkla i důležité otázky, totiž autorského práva, které je nutno při adaptaci literární předlohy respektovat.
Rozlišujeme zde právo majetkové a právo morální.
Právo majetkové stanoví zejména právo autora a držitelů autorských práv na odměnu za užití díla a právo nakládat s dílem. Toto právo trvá po dobu života autora a dalších 70 let po jeho smrti.
Právo morální časové omezení nemá a chrání autorovo právo na autorství (autorství díla si nesmí nikdo přivlastnit) a integritu díla (dílo není možné podstatně měnit).
Ten kdo tedy chce dílo adaptovat, potřebuje získat svolení autora, či držitelů autorských práv. Většinou seznámí autora se záměrem adaptace a předpokládaným uplatněním. Na základě vzájemné dohody je uzavřena smlouva, která určuje všechny podmínky.
V případě, že uplynulo 70 let od smrti autora díla, a autorská práva jsou volná, stejně to neznamená, že si může každý „točit co chce, jak chce“.
Autorský zákon stanoví, že s dílem nesmí být nakládáno způsobem, který snižuje jeho hodnotu.
Níže se Vám pokoušíme stručně shrnout názory významných teoretiků na filmové adaptace.
Sama uvidíte, že s mnohými s nich budete určitě souhlasit, a zároveň Vám někteří z nich možná pomohou uchopit problematiku uceleněji. J
V roce 1957 teoretik George Bluestone upozornil na specifičnost obou uměleckých disciplín (psaného slova a filmu) a na to, že je nelze srovnávat, jelikož se vyjadřují odlišnými způsoby, skrze odlišná média. Každý způsob zpracování má přitom své přednosti a zároveň omezení. Dle Bluestonea nemá být adaptace primárně věrná literární předloze, ale hlavně novým autonomním dílem. Ačkoli upozorňoval na odlišnost literatury a filmu, byl přesvědčen o nadřazenosti psaného slova.
Na Bluestonea navázal Brian McFarlane svým strukturalistickým přístupem. Ve své práci se zaměřuje na to, jak filmové adaptace většinou přejímají hlavní děj (jádro) a klíčové akce z literární předlohy a zachovávají je, čímž si otevírají či naopak zavírají možné alternativy, či nejistoty v ději. McFarlane odsuzuje přílišný důraz na věrnost literární předloze, dle něj může film nabízet mnoho zajímavějších témat, než jen lamentace nad tím, jak filmové zpracování „przní“ literární dílo. Jinými slovy, filmová adaptace stejně fanoušky knih znovu a znovu „přitahuje“ a místo toho, aby se striktně porovnávala s předlohou, bylo by lepší se od literární předlohy trochu oprostit a vykládat si filmovou adaptaci volněji, oceňovat ji spíše jako samostatné umělecké dílo.
V roce 2003 vydala teoretička Kamilla Elliottová knihu, ve které uzavírá, že pokud se budeme zaměřovat na „prohřešky“ filmové adaptace vůči literární předloze dozvíme se toho mnohem více, než když se stále budeme držet logocentrismu, jenž vždy vyzdvihuje psané slovo a odsuzuje jeho audiovizuální podobu.
Sympatická je také studie Roberta Stama, který upozorňuje na to, že kritici adaptací se často zaměřují pouze na to, co se při převodu knihy do filmu ztrácí, než na to, co příběh ve filmové podobě získává. Uvádí také několik možných zdrojů nevraživosti vůči adaptacím. Dle něj za ni může například předsudek, že literatura je jakožto umění nadřazena vývojově mladšímu filmu a že film na literární předloze parazituje. (Divadelní adaptace možná nejsou kritizovány tak vehementně jako adaptace filmové– proč?)
Linda Hutcheonová v roce 2006 zase upozorňuje, že skrze audiovizuální prožitek z filmové adaptace na sebe zároveň necháváme působit pocity z literární předlohy, či z jiných děl a zážitků a prožitek z filmu to tak může umocňovat. Můžeme si to vyložit tak, že když je jedinec znalý literární předlohy, užije si filmovou adaptaci více, než člověk neznalý.
Přikládáme zajímavý článek a publikaci.
Doporučujeme brát filmové adaptace s odstupem, a jak doporučují teoretici citovaní výše, vnímat filmové zpracování jako samostatné umělecké dílo, které můžeme příjemně doplnit naší znalost a zážitek z knihy.
Divadlo, film, tanec
--
Národní knihovna ČR
06.10.2016 13:53