Patron tatérů nebo patron bloudících na cestě k Bohu

Text dotazu

Dobrý den,
chtěla jsem poprosit o informaci, jak se jmenuje (pokud existuje) patron tatérů a nebo patron bloudících na cestě k Bohu. Děkuji.

Odpověď

Dobrý den,

tetování je doloženo takřka ve všech částech světa, všechny známé kultury v čase i prostoru si svá těla upravují. Tetování a jiné formy znaků na kůži, vzniklé malováním nebo jizvením, lze pozorovat v každé době a téměř u všech národů na zeměkouli. Jenou z teorií, proč se začal člověk tetovat je jeho touha v odlišení se od zvířete. Člověk se musel malovat, tetovat, aby byl člověkem. Podobně si během rituálního obřadu nechal vyrážet zuby, udělat obřízku, vyčesat účes, anebo se nechal zjizvit. Významy tetování, které bývají utvářeny dobově, kulturně a také individuálně bývají variabilní. Nezřídka se jedná o dosažení životního mezníku.

Tetování plní ve společnosti tyto funkce:

  • Funkce rituální
  • Funkce estetická
  • Funkce magicko-náboženská
  • Funkce léčebně-preventivní
  • Funkce komunikačně-identifikační
  • Funkce sociálně-skupinová
  • Funkce statusová
  • Funkce individualizační

Nejstarší doklady pocházejí z pravěku, kde  nemáme písemné podklady. Řečtí Thákové byli tetováni, aby zdůraznili svou urozenost, stejně tak Egypťané. Britové byli pomalováni / tetováni, aby umocnili strach v Římanech, kteří je okupovali. V Řecku se stalo tetování později stigmatem, znamením ponížení, trestu, znamením otroka. Tato ponižující technika pronikla do Řecka z Persie. Řekové spolu s formou přijali i zahanbující účel. Římský císař Gaius Caligula nechal řadu urozených lidí před krutým rozsudkem nejprve potetovat na čele, a poté poslat do dolů, stavbě silnic, na smrt. Tetování se stalo sankcí. Řekové ani Římané tetování nijak zvlášť neuznávali. Křesťané, kteří byli mezi těmi, jež panovníci trestali doly a tetováním za víru, si postupem času učinili ze stálých značek na těle i vlastní komunikační symbol.

Constantinus I. Veliký, který roku 313 zrovnoprávnil křesťanství s ostatními vírami Římské říše, byl také tím, kdo zmírnil trestanecké tetování a zakázal tetovat v obličeji. Omezována byla i křesťanská touha po stigmatech, Mojžíš poté zakázal tetování Židům. Zdroj: RYCHLÍK, Martin. Dějiny tetování. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014. 228 s. ISBN 978-80-204-3286-5.  

Informace dostupné v Národní digitální knihovně:

„Tři úspěšné monoteistické systémy (křesťanství, islám a judaismus) navíc tetováž výslovně zakazují, čímž jí dodávají i jistý protináboženský punc zakázaného. Kromě toho má snaha pozměnit své tělo, udělat se jiným a dotvořit sama sebe skrze pouštění krve, v sobě zvláštní - dá se říci i vzrušující - moment, který jinému krášlení schází. Změna je navíc trvalá. A vykoupená dobrovolně podstoupenou bolestí, díky níž se jedinci dostává vytoužené krásy, vnitřního uspokojení a třeba i uznání okolí, k němuž svým zdobením promlouvá. Tatuáž, jak zní další synonymum pro tetování, může ostatně sdělovat pocity, status i charakter nositele: podvědomě je mnohdy vnímána jako známka čehosi nespoutaného a rebelantského.“ Zdroj: RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 9. ISBN 80-7106-780-6. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:b9185b22-9596-4330-addd-6e24b158273f

„Již pravěcí lidé zvýrazňovali své rysy použitím barev a líčidel, o čemž mimo jiné svědčí nálezy kostěných i břidlicových nádobek od barev. Jiří Neustupný, jeden z nejvýznamnějších českých archeologů 20. století, o tom píše: „Ani pokožka nezůstala bez ozdoby. K čemu jinému než k malování těla a tváří by mohla sloužit přírodní barviva (černá, žlutá, červená), jejichž kusy nalézáme na sídlištích a v hrobech? Roztírala se na kamenných destičkách (paletách). Malování těla vidíme už ve starším paleolitu; je to tedy nejstarší způsob ozdoby vůbec. Malovali se tehdy lidé asi všude, je to zjištěno v oblasti evropské i africké. Dokonce se našlo práškové barvivo v tubě - v dutině tenké ptačí kosti; to jsou nejstarší pudřenky.“ Zdroj: RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 16. ISBN 80-7106-780-6. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:a973d6b2-1c24-4756-8669-3bc73bf8fd82

Z uvedených textů vyplývá, že tetování je stále kontroverzní ve společnosti. Svatého patrona se nám tedy nepodařilo dohledat. Nejblíže by k němu měl svatý Lukáš, který je patronem lékařů a umělců. AI tvrdí: „"Zatímco tetování nemá uznávaného patrona, svatý Lukáš byl navržen jako potenciální kandidát..."

Co se týče patrona bloudících AI navrhuje hned několik patronů:

„V katolické tradici neexistuje jeden oficiální patron bloudících na cestě k Bohu. Existuje ale několik svatých, kteří se s touto cestou spojují:

  • Svatý Ignác z Loyoly: Zakladatel jezuitského řádu, Ignác z Loyoly, prošel hlubokou duchovní konverzí po zranění v bitvě. Jeho "Duchovní cvičení" jsou dodnes používána jako průvodce pro hlubší poznání Boha a nalezení životního smyslu. Příklad z Národní digitální knihovny: THOMPSON, Francis a Jaroslav SKALICKÝ. Svatý Ignác z Loyoly. Ve Staré Říši na Moravě: Marta Florianová, 1922. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:ce426da0-1f20-11e1-a339-000bdb925259
  • Svatý Augustin z Hipony: Augustin, jeden z nejvýznamnějších církevních otců, prošel ve svém životě složitým duchovním vývojem. Jeho "Vyznání" svědčí o jeho hledání Boha a nalezení víry. MACHOVEC, Milan. Svatý Augustin. Praha: Akropolis, 2011. ISBN 978-80-87481-38-7. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:47d38240-871b-11e7-b92d-005056827e51 (kniha je neveřejná)
  • Svatý František z Assisi: František, známý svou láskou k chudobě a přírodě, prožil radikální konverzi a zasvětil svůj život Bohu. Jeho "Chvalozpěv stvoření" oslavuje Boží stvoření a zdůrazňuje propojení s Bohem skrze přírodu. FUCHS, Alfréd. O deseti svatých. Praha: Aventinum, 1931, s. 54. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:f14ceb00-d304-11e8-9984-005056825209
  • Svatá Terezie z Avily: Mystička a reformátorka karmelitánského řádu, Terezie z Avily, napsala mnoho děl o modlitbě a duchovním růstu. Její "Hrad vnitru" popisuje cestu duše k Bohu. https://catholica.cz/?id=3535

 

Kromě těchto svatých se k Bohu modlí i mnoho dalších světců a světic, kteří se ve svém životě vytrvale zasazovali o víru a lásku. Jejich příběhy a svědectví mohou být inspirací a povzbuzením pro ty, kteří se na cestě k Bohu cítí ztraceni.

Nejen v katolické tradici existují duchovních tradiční postavy, které symbolizují cestu k Bohu. Například v buddhismu je to Buddha, v hinduismu bůh Krišna a v taoismu Lao-c'.“

Obor

Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie

Okres

--

Knihovna

Datum zadání dotazu

07.03.2024 15:10

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu