Otázka ohledně vzácné hláskové změny u jmen

Text dotazu

Dobrý den rád bych se zeptal jak probíhala hlásková změna u jmen začínající s počáteční dvojhláskou -ei většinou německého původu, jak u příjmení osobních jmen tak toponym. Jakožto někdo kdo nemá přístup k tolika datům tak se mi podařilo najít místní název Renoty který se mi zdá ale až moc specifický pro danou oblast kde leží, proto bych chtěl slyšet i jiné příklady. Každá odpověď je dobrá. S pozdravem

Odpověď

Dobrý den,

hláskovou změnu, v níž figuruje „ei“ (ovšem nikoliv jako počáteční dvojhláska), jsme nalezli například v těchto výkladech o praslovanštině:

Diftong -ei se jako uvnitř slova monoftongizoval na -i (…) (LAMPRECHT)

(…) samohlásky dlouhé vznikly z dlouhých monoftongů nebo diftongů (i < ī, ei, oi; ě < ē, oi; u < ou, au; a < ā, ō; < ū, ōn). Tento stav se však ještě před koncem praslovanského období změnil: krátké samohlásky e a o se za jistých podmínek prodloužily a dlouhé se naopak zkrátily, a to v závislosti na intonaci, na postavení ve slově apod. (…). (KOMÁREK, HORÁLEK)
Monoftongizace diftongů āi > ě (i), āu > u, ei > i, eu > ´u v letech těsně po r. 500 (500-575, příp. 525-600). (LAMPRECHT)

Zdroj, který by se specializoval pouze na hláskovou změnu u jmen německého původu, jsme nenašli, ale můžeme Vám doporučit publikaci Německá příjmení Čechů Josefa Beneše (1998), v níž se autor podrobně věnuje mj. modifikacím hlásek ve jménech a dvojhláska „ei“ se zde vyskytuje. Opět se ale nejedná o hledanou dvojhlásku na počátku slov/jmen; z hlediska příkladů přeměny hlásek je ovšem Benešova příručka štědrým zdrojem. Z textu vybíráme:

„(…) Dvojhláska ai je též za původní a někdy psané ei, eu, äu. Starou dvojhlásku ei psávali zdejší Němci ve středověku ai, aby ji rozlišili od novější dvojhlásky ei, která vznikla z dlouhého i.“ (s. 120)

„Dvojhláska [aj] psaná ve spisovné němčině ei, ai, eu, äu je podle německé nářeční výslovnosti realizována v některých našich příjmeních jako a: Wolf Stammbach (1389), Hanuš Štaymaysl hodinář (1548) – Jan Stamejzl hodinář (1592 a 1615), Jan Milštejn (1605) – Jan Milštán…“ (s. 121)
„Pravopis doby barokní. Pro nynější příjmení Němců je důležitý zejména pravopis doby barokní: psávalo se ey místo ei, dt místo t, mb místo mm a m, ckh, ckg místo k, zbytečně se zdvojovaly souhlásky. Příklady z našeho prostředí: Blažej Beckg, pernikář z Tyrol (1636), psáno též Beck, Bek. Gugckengern (1641), Jiřík Esickh (1631), Leonhardt Linckh (1630), Naykhamb (1731, 1742)… Tyto způsoby se – kromě ey – u Čechů do nynější doby nezachovaly, zcela ojedinělé jsou některé tvary jako např. Jungh.“ (s. 140)
„Základ -heim: Zde se monoftongizuje [aj] v a, jak nasvědčují dvojice Forchheim – Forchhammer, Holzheim – Holzhammer. (…) V příjmení Hemer lze vidět i odvozeninu z uved. Základu se známou změnou ei > e…“ (s. 200)
„…kolář: (…) Wehner, Wener (ei se v záp. části střední němčiny změnilo v e nebo vzniklo stažením z Wegener…)“ (s. 262)

Ohledně názvu vsi Renoty lze dohledat několik německých obdob, např. Reymhautj, Reinharti, Raynoth, Aynot, Einoth, Einöde. Vysvětlení etymologie jména však nenapovídá tomu, že by názvy v češtině a němčině souvisely s hláskovou změnou. Dle publikace Místní jména na Moravě a ve Slezsku (1980) vznikl název z německého „zu der Einöde“ = „na pustině, na poustevně“, tedy spojením morfémů (aglutinací) a další modifikací vzniklých tvarů.

Použitá literatura

BENEŠ, Josef. Německá příjmení u Čechů. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 1998. 359 s. ISBN 80-7044-212-3.

HOSÁK, Ladislav a kol. Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Praha: Academia, 1980, s. 370.

HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. s. 600. ISBN 80-200-1225-7.

KOMÁREK, Miroslav a HORÁLEK, Karel. Historická mluvnice česká, [Díl] 1: Hláskosloví. Praha: SPN, 1969. s. 23.

LAMPRECHT, Arnošt. Fonologický vývoj na konci slova v deklinaci a konjugaci: formální morfologie klasické praslovanštiny, In Praslovanština, Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1987, s. 81-123. Dostupné online: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/122228 [cit. 1. 11. 2022].

LAMPRECHT, Arnošt. Chronologický přehled vývoje praslovanštiny. In Praslovanština, Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1987, s. 161-163. Dostupné online: https://digilib.phil.muni.cz/cs/handle/11222.digilib/122231 [cit. 1. 11. 2022].

NOVÁK, Jakub. Hospodářské zázemí královských měst střední Moravy ve středověku. Olomouc. 2016. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta. Katedra historie, s. 12-13.

Obor

Jazyk, lingvistika a literatura

Okres

Knihovna

Datum zadání dotazu

31.10.2022 08:00