|
(tištěno z autorovy pozůstalosti)
V úmrtním roce 1891 byly v Čase otištěny poznámky o Nerudově životě. Mimo jiné se tu připomínala nehoda z března 1888: »Neruda si tenkráte zlomil nohu a od té doby chodil jen o holi a doprovázen posluhou. - Od r. 1889 Neruda přespříliš mnoho trpěl. Nikoho nevyhledával, nikomu si nestýskal. Rychle stárnul a jako stoik klidně čekal na smrt...«
Nemluvil, ale tím více myslel na své dílo, na svůj literární odkaz. Promýšlel, jak jej dovršit, zaokrouhlit, kompozičně uzavřít. Ale psaní veršů by ho neuživilo, bylo nutno nadále posílat Národním listům práci, kterou dobýval svůj denní chléb, fejetony.
Také se musel vyrovnat se svým dřívějším štěstím a náhlým zvratem. Noha bolela a bolela a odháněla myšlenky na pozdní lásku. Cítil, že bude mrzákem a obával se připoutat mladou bytost k sobě. Bylo mu čtyřiapadesát roků. V posledních letech se ohlížíval na ulici a v parcích za krásnými dětmi, uvažoval o sňatku také proto, že toužil po potomkovi: »I já bych rád dětské hladil vlásky« - tento sen musel nyní škrtnout.
Zastavoval se často u brašnáře Vlacha v Jirchářích, kde se zahleděl do jeho neposedné dcery Boženy. Byla to nádherná protiváha k jeho rostoucímu pesimismu. Netajil se tím, líbal ji na ruce i na tvář a několikrát se zmínil - snad žertem, snad doopravdy -, že by měl rád svou platonickou lásku za ženu. Boženě to lichotilo a od té doby s ním ráda vycházela na procházky ulicemi a sady.
Praha již byla znovu plna senzací o jeho zamýšleném sňatku. Jízlivých poznámek nebylo málo. Cílily na jeho věk, na prošedivělý plnovous, označovaly ho jako dědka. Současně mu mnozí záviděli, když ho potkávali s mladou ženou, jak po jeho boku kráčela s rozzářenýma očima, pyšna na proslulého novináře, kritika a básníka. Poslední jeho sbírkou byly Prosté motivy, z nichž se mnozí domýšleli, že Neruda se v poslední době zabývá jen svými intimními starostmi a touhami. Takřka nikdo tehdy nevěděl, že připravuje Zpěvy páteční.
Teď bude kulhat. Později nebude ani chůze schopen. Nemůže se proto před pražskou smetánkou objevit na ulici s mladicí. Zlomyslné poznámky by ji ubíjely. Nebyl by jí přece k ničemu. Nepřestával po Boženě toužit, ale současně se s ní loučil. Dlouze a bolestně.
Napsal jí několik »prostých motivů« a dopis, kde jí vše vysvětlil. Rukopisy založil do svazečku sbírky Prosté motivy a požádal hospodyni, aby vyřídila pánům, kteří budou po jeho smrti vydávat jeho básnické dílo, aby nové verše Boženě byly zařazeny do nového vydání sbírky.
V sedmé básni nového cyklu Boženě psal:
Přec musím - musím jedno Tobě říci
než ten můj život zhasne,
než bílý sníh si na rty moje lehne,
než jiskra v oku zhasne,
než tepny zastaví se po mém těle,
než ňadra na led zchladnou:
tak jako Tebe já v svém živobytí
jsem nemiloval žádnou!
Chtěl Boženku, ale jako pacient potřeboval hospodyni. Objevil ji už roku 1880, tušil, že na něho čekají a číhají zlá léta. Od narození bydlil ve studených a tmavých bytech. Na Malé Straně a vůbec v dalekém okolí Strahovského kláštera se domy stavěly ze strahovské opuky, která byla levnější než cihly. Opuka měla skrytou vadu, která trestala nájemníky za jejich chudobu: vsávala do sebe vlhko, pak se to vlhko vypařovalo, a tak to šlo dokola po všechna léta a desetiletí. A proto klouby chátraly a bolely. Věděl to od jednoho zedníka ze Slabců, který v Praze z té opuky stavěl.
Ta dobrá hospodyňská duše se jmenovala Anna Haralíková. Ráda mu poklidila a uvařila něco teplého, aby nemusil stále po hospodách. Připomínala mu maminku. Byla stejně skromná a starostlivá, zvláště když se nachladil a roznemohl. Její dlaně byly stejně rozdrásané a rozmáčené od věčného praní cizího prádla. Valchy a necky ji provázely po celý život.
Když osmnáctiletá přišla do Prahy hledat si místo služky, ujala se jí Nerudova maminka. Mnohokrát jí pomohla, poradila i ukázala, jak se co má dělat či vařit. Před svou smrtí prosila Barbora Nerudová Annu Haralíkovou, aby dohlédla na syna, aby mu aspoň uklidila, sic bude jako kůl v plotě a nikdo mu nepodá ani lžíci vody.
A Haralíková se pak skutečně odvděčila. Posluhovačka pomohla posluhovačce. A Neruda byl k Haralíkové hodný jako k vlastní matce. Když Anna prošla jako služka mnoha domácnostmi, vysloužila si nemocné klouby, ale penzi žádnou. Páni už ji nechtěli mít u sebe, živit ji a dívat se, jak stárne a chátrá. Najala si proto laciný nádvorní kumbálek ve starém domě Na rybníčku a chodila na stará kolena po posluhách. Hlavně ji živil Jan Neruda, překvapoval ji pozornostmi a z každého honoráře ji podpořil. Vždyť mu posluhovala plných dvanáct let před smrtí, nejprve v Konviktské a od roku 1883 ve Vladislavově ulici. Pomohla mu víc než lékař, když musel dlouho ležet nemocen a s bolestmi v noze. Vzpomněl přitom na svou baladu Před fortnou Milosrdných a zmínil se Haralíkové, že tam půjde dožít a umřít, ale ta o tom nechtěla ani slyšet, že mu ráda doslouží.
I když mu noha ztuhla a každé našlápnutí způsobovalo bodavé bolesti až ve spáncích, rozhodl se jednoho dne, že neodolá jarnímu slunku a vyjde do ulic o holi.
Sedne si někde stranou na lavičku v parku, třebas na Karlově náměstí, kde bývá hodně maminek s kočárky, bude pozorovat hry a úsměvy dětí, laskání milenců a vítězný postup jara. Zkrátka opět prožije některé svoje »prosté motivy«. Jenže dříve se slunci, jaru a dětem podařilo postupně rozzářit jeho zachmuřeně »nerudný« obličej a donutit k otázce »Děťátko, máš mne rádo?«. Napříště ale už tuto větu nevysloví.
V ulicích opět spatří své oblíbené pražské figurky, malé i velké, podivínské i vážné. Nebude-li noha příliš bolet, bude se šourat ještě dále, aby se aspoň pohledem dotkl rodné Malé Strany a Hradčan, míst svých dětských her, a také letohrádku královny Anny, jehož zelenavá střecha v podobě obráceného lodního trupu mu připomínala jeho cesty k moři. Hlavně ale chce přejít kolem Národního, zahlédnout známé herce a herečky, zavzpomínat, posilnit se myšlenkou, že i on k jeho budování přispěl.
Posluhovačce, hospodyni a opatrovnici Haralíkové se vedraly slzy do očí, když viděla, že Neruda ještě není schopen chůze sám, a začala ho učit chodit, nejprve po světnici. Musil se přidržovat nábytku i stěny. Když ho přešly závratě a nacvičil jakžtakž chůzi, chtěl už do ulic, ale odmítl doprovod Haralíkové. Bál se poznámek zlomyslných pozorovatelů, kteří by ji srovnávali s Boženou Vlachovou.
»Sám nemůžete ven, pane redaktore! Znovu byste někde upadl a zmrzačil byste si i druhou nohu. Někdo musí s vámi, když nechcete mě! A na Boženku už nemyslete! Je to osud.« A v duchu si myslela: »Měla by ho podpírat jeho choť, paní přiměřeného věku, měla by, kdyby...«
Neruda se o holi vrátil ode dveří a usedl sklesle na lůžko. Ale duševně neklesl, naopak si řekl, že se nejmenuje nadarmo Neruda, nedá se tedy sklátit, umlčet, ani porazit.
Ze svých nesčetných toulek Prahou znal skoro všecky veřejné posluhy a věděl, kde který postává a přespává. Vybíral si z nich a rozmýšlel se. Nakonec se rozhodl pro bývalého voraře Vernera. Žil bez penze v bídě a přivydělával si drobnými úsluhami. Chodil zcela neupravený, ledabyle oholený, rozčepýřený a obhroublý. Každý se ho bál, i pražští rváči. Jan Neruda chtěl tímto »tahem« ukázat mužským a ženským drbnám, že lne k pražské chudině, z které vzešel. Vybírám si druha a oporu jako syn proletáře, řekl si v duchu, když posílal udivenou Haralíkovou pro známého Podskaláka. Uvědomoval si, že nemá přítelíčka, jenž by s ním šel nezištně na procházku, že má jen kolegy a kolegáčky, ale žádného kamaráda.
Když se s ním objevil v ulicích, Praha měla novou senzaci. Jedni básníka litovali, druzí se divili, třetí se potutelně pošklebovali, jiní mu jeho neštěstí přáli.
Jeden chodec pravil svému synkovi: »Hle, Alfréde, toť největší žijící muž českého národa. Pravý Jan Křtitel našeho fejetonu a naší moderní poezie. Žel nepochopený a opuštěný. Celý národ by ho měl hýčkat a uctívat, ale žije opuštěn, a cizí muž a cizí žena jej musí za krušně vydělané peníze doprovázet ku hrobu. Koupil jsem ti, Alfrédku, fotografický aparát, umísti zde za tento kiosk stativ! Pan Neruda jde ztěžka a musí hodně odpočívat. Až se zase zastaví, vyfotografuj si ho i s průvodcem na památku!«
Za chvíli minuli Nerudu dva lepší páni v cylindrech, zastavili se s vypoulenýma očima, a Neruda ještě zaslechl: »Vidíte toho blázna Nerudu, jakého si vybral posluhu nevzhledného, sršatého? Druhého nerudu! Holt, vrána k vráně sedá. To nám udělal schválně. On vždycky rád provokoval.«
»A kdo ví, jestli vůbec posluhu potřebuje, jestli nehraje komedii! Vždyť má hospodyni, pročpak ta s ním nejde? Nebo ta jeho nevěsta, hehe! Přece sám o sobě napsal, že je darebákem, a myslíte, že se změní? Zůstane darebákem až do smrti!«
»Ještě dobře, že jsme ho nepustili mezi nás, do lepší společnosti,« odvětil společník, a oba páni přestali sledovat Nerudu a dali se svou cestou.
Za každý doprovod či společnou procházku básník veřejnému posluhovi zaplatil. Tolik peněz, kolik zasloužila Haralíková za oddanou službu, Neruda neměl. Proto ji ustanovil svou dědičkou všeho, co měl. Zdánlivě to bylo hodně málo, ale v bytě zanechal kufr plný svých rukopisů, tedy poklad, ten se ale záhadně ztratil.
Těžkou rukou pomalu sumíroval:
Poslední vůle
Spisuju pro případ úmrtí vůli svou:
Dědičkou je Anna Haralíková, služka moje. Náleží jí vše, co po mně zbývá. Dlužen jsem dnes: Paní krejčové Šímové dvě stě dvacet dva zl. (222), doktoru L. Quisovi v Přelouči jedno sto zl. (100), firmě Bušek na Příkopě asi deset zl. (10), penězoměnci I. G. Liebigovi asi devadesát zl. (90), panu A. Chválovi, modistovi, asi třicet zl. (30), kněhkupci Valečkovi asi jedno sto a dvacet zl. (120), kněhkupci Topičovi rovněž asi jedno sto a dvacet zl. (120). Na to, a snad na jiné ještě dluhy, které by se prokázaly, stačila by asi suma, kterou po mé smrti v obnosu patnácti set zlatých vyplatiti musí Slavie. Kdyby nestačila, uhradí se ostatek z výnosu sebraných mých spisů.
Právo na vydání mých spisů nemá dnes nikdo ještě, svoluju ale, aby v ně uvázal se p. Topič, s nímž jsme předběžně smluvili honorář již na dvacet pět zl. (25) za arch 16 stránek, velikosti mých »feuilletonů«. Vzít se smí do sebraných mých spisů jenom:
a) co vydáno o sobě již co kniha,
b) všechny básně od desíti posledních let různě vytištěné,
c) z feuilletonů mých, po roce 1876 dodnes napsaných a vytištěných jen nejlepší, a sice ne více, než co by se vešlo na třicet tiskových archů velikosti výše naznačené.
V Praze 8. října 1890
Jan Neruda
Tato poslední vůle byla dne 5. září 1891 na c. k. m. del. okresního soudu pro Nové Město-Vyšehrad v Praze u přítomnosti svědků Julia Stráníka a Františka Mikysy veřejně prohlášena.
V Praze dne 5. září 1891
Dr. Kozlík
Autor: Josef Polák
|