Oslovení "řezníče" nebo "číšníče"

Text dotazu

Dobrý den,
mám zapeklitý češtinářský dotaz, na který už léta hledám odpověď. Proč se někdy říká oslovení místo "řezníku" nebo "číšníku" "řezníče" nebo "číšníče"? Co je to za mluvnický fenomén, jak dlouho se to používá, jak to vzniklo? Samozřejmě to nejsou spisovné výrazy. Mám představu, že to jsou expresivní oslovení, která se používala familiárně např. v hospodách. Já už si ani nepamatuji, kde jsem to slyšel.
Děkuji za osvit této otázky.

Odpověď

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz.

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůh a člověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku). Jde o pozůstatek z historie českého jazyka  :"Spojením mužských o-kmenů a u-kmenů vzniká dvojí deklinace – životná (dnešní typ pán) a neživotná (dnešní typ hrad). V gen. sg. mají životná substantiva koncovku -a, u neživotných se rozšířila koncovka -u (u řady z nich však dodnes zůstává o-km. koncovka: lesa, chleba, sýra, komína, vnitřka/vnitřku apod.). V dat. sg. převládla u životných u-km. koncovka -ovi. Ve vok. sg. se u jmen zakončených na -g, -h, -ch, -k se od u-km. šíří koncovka -u, která na rozdíl od o-km. -e nevede k alternaci: násilníče – násilníku, duše – duchu apod. Dnes je -e jen ve zbytcích – člověče, bože."  

Použité zdroje

https://kcjl.upol.cz/[…]/zaklady_historicke_mluvnice.pdf

https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=225

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování. Praha, 1960.

Obor

Jazyk, lingvistika a literatura

Okres

Plzeň-město

Knihovna

Knihovna města Plzně, p. o.

Datum zadání dotazu

17.02.2025 08:00