-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
nedávno jsem se procházela s fotoaparátem a na pražské katedrále jsem mimo jiné objevila ke svému velkému překvapení židovského chrliče s prasetem. Jako průvodkyně dobře vím, že takové sochy a reliéfy byly projevem středověkého antisemitismu. Zkoušela jsem přečíst si o tomto chrliči na internetu, ale nenašla jsem absolutně nic.
Zajímalo by mě, kdy přesně se objevil na střeše katedrály? V jakém století? Co se o něm ví? S největší pravděpodobností je to kopie, že?
Děkuji za jakoukoliv informaci
Dobrý den,
zřejmě máte na mysli jednoho z chrličů v úrovni dolního vnějšího ochozu (viz také https://www.idnes.cz/xman/styl/chrlice-stredovek-chram-demon-drak.A220412_144544_xman-styl_fro/foto/FRO92b424_vousatmudrcselepodkabtem1885.jpg). V publikaci „Chrliče Svatovítské katedrály“, kterou vydala Správa Pražského hradu, je tento chrlič popsán jako „postava vousatého muže, který za ucho drží sele skryté pod dlouhým kabátem“. Chrlič pochází z roku 1885 a je stále funkční.
Podle dostupných informací však nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o postavu Žida nebo projev středověkého antisemitismu. Máte pravdu, že jedny z nejnenávistnějších protižidovských vyobrazení středověku spojují Židy s prasaty. Skutečnost, že Židé se konzumaci vepřového, a tím i chovu prasat vždy z rituálních důvodů vyhýbali, přitom nebyla vzniku této tradice nijak na překážku. Středověký literární a výtvarný diskurs dokázal rituální zákaz zcela převrátit v neprospěch Židů a neváhal jej vysvětlovat jednoduše coby důsledek jejich perverzní náklonnosti ke špinavému zvířeti, jehož mateřské mléko prý Židé sají. Prase bylo považováno za vzpurného, všestranně špinavého tvora, ztělesňujícího zvrhlou sexualitu, bytost, která se živí odpadem a považuje exkrementy za největší lahůdku.
Krátce před polovinou 13. století se v sousedních německých zemích objevují první vyobrazení typu Judensau, tzv. „židovské prasnice“. Ukazují prasnici, která místo selátek kojí malé Židy, jasně rozeznatelné díky špičatým kloboukům, které se staly typickým rozlišovacím znakem židovské komunity. V některých obrazech Judensau navíc prasnici další Židé krmí, manipulují s jejím ocasem, aby měli lepší přístup k její řiti, nebo na ní jezdí. Médiem, v němž se tato ikonografie objevila a zprvu šířila, byla katedrální plastika – vesměs šlo o reliéfní hlavice sloupů katedrál. Do Čech se tento ikonografický typ dostal již na konci 13. století.
Na níže uvedených stránkách najdete příklady zobrazení Judensau v českých zemích - https://vizualniantisemitismus.cz/page/metamorfozy-zidovske-prasnice, také na interaktivní mapě - https://vizualniantisemitismus.cz/, katedrála sv. Víta zde však uvedena není.
V 19. století se rozvinul tzv. moderní antisemitismus, jehož projevy a zobrazení se promítly spíše do ilustrací nebo karikatur. Objevoval se tedy zejména v populárním nebo satirickém tisku. Židé byli zobrazováni s velkým křivým nosem, nepřirozeným postojem, křivýma nohama. Podivně gestikulovali, nepatřičně se oblékali a komicky mávali deštníkem – a to zejména v situacích, kdy žádný nebyl potřeba.
Použitý zdroj: JANÁČOVÁ, Eva, ed. Obrazy zášti: vizuální projevy antijudaismu a antisemitismu v českých zemích. Vydání první. Praha: Artefactum, 2021. S. 48, 51-52,136. ISBN 978-80-88283-63-8.
Z několika desítek původních chrličů gotické katedrály sv. Víta jich do dnešní doby zůstalo zachováno jen devět, z nich pouze tři na původním místě, tři ve sbírce lapidária Pražského hradu a další tři v Lapidáriu Národního muzea v Praze. Originálním chrličům se ty novější zřejmě podobají pouze vzdáleně.
Od roku 1859 řídil rekonstrukci katedrály spolek Jednota pro dostavění metropolitního chrámu sv. Víta. Při tomto rozsáhlém zásahu se nově zřízená stavební huť kromě jiných úkolů musela vypořádat s odvodem srážkové vody a s doplněním nedochovaných detailů, tedy i chrličů.
Na rozdíl od chrličů z období Josefa Krannera (1861-1871) patřily chrliče, které vytvořila stavební huť pod vedením jeho nástupce Josefa Mockera, především k realizaci dostavby. Vznikly prokazatelně podle kresebných návrhů stavitele chrámu z let 1884-1885, které se částečně dochovaly (kozel, pták, zajíc, mnich, žába, rak). Stejně jako Krannerovy chrliče zasazené pod dolním ochozem jsou i tyto funkční. Šestnáct chrličů na severní straně a západním průčelí bylo osazeno v roce 1885, sedm dalších na jižní straně v následujícím roce.
Podle kreseb byly zhotoveny třetinové modely z hlíny a ty byly odlity do sádry. Modely nejstarším z nich dodal patrně syn významného klasicistního kovolijce Dominika Zafouka, Rudolf (* 1830). Styl chrličů pražské katedrály z osmdesátých a devadesátých let 19. století se výrazně liší od předchozího období pojetím i provedením. Především skupina nemá jednotný rukopis, jaký charakterizuje chrliče ze šedesátých let 19. století. Jednu část tvoří plastiky, které vycházejí ze středověkých předloh 15. století. Mocker poznal tyto prvky za své praxe ve Vídni, při opravách Svatoštěpánského dómu vedených Friedrichem Schmidtem, i ze vzorníkové knihy Heinricha Herdtleho Die Bauhütte. Eine Sammlung architektonischer Details.
Použitý zdroj: HLOBIL, Ivo, CHOTĚBOR, Petr a PETRASOVÁ, Taťána. Chrliče Svatovítské katedrály. 1. vyd. Praha: Správa Pražského hradu, 2012. S. 25, 30-31, 79. ISBN 978-80-86161-76-1.
Další použitý zdroj:
PETRASOVÁ, Taťána, KOPŘIVA, Jiří. Josef Mocker 1835-1899: stavitel katedrály. Praha: Správa Pražského hradu, 1999, s. 77. ISBN 80-86161-14-5. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:3c845040-241b-11e6-8145-5ef3fc9bb22f
Umění, architektura, muzeologie
Praha
Národní knihovna ČR
06.11.2023 08:00