-
To se mi líbí
-
Doporučit
Prosím, jak se nazývají slovesné tvary jsouť, jeť, neníť, splnilť a tvary žeť, žetě, vezměmež, dejž a podobné hrůzy, o kterých nemůžu nikde nic najít? Jaké bylo jejich užití a jak se s nimi má zacházet?
Děkuji
Dobrý den,
jedná se o tzv. enklitické částice. Dle "Nového encyklopedického slovníku češtiny" se jedná o částice, které jsou dědictvím, které sdílí slovanské jazyky, v češtině k nim v 15. století přibyla částice - ť.
"ENKLITICKÁ ČÁSTICE
Částice -k, -li, -m(a), -n, -s(i), -to, -ž(e). Jsou dědictvím, které č. sdílí s ostatními slovanskými jaz., v nichž jsou tyto částice dodnes rozšířené ve své modální funkci (...), zatímco v č. se od 15. stol. lexikalizují a ve sklonných zájmenech reinterpretují jako postfixy. Ve staré č. k těmto e.č. přibyly částice -ť a -pak. Enklitika se ve staré č. objevovala v postiniciální Wackemagelově pozici (Anderson, 1993) za prvním přízvučným slovem či konstituentem bez rozdílu slovního druhu (...): A býváť to, že kdežť jsú najhorší, ještoť by tvé chudině učinili zádav, tiť je (úřady) najspieš zakupují... (Nekula, 1996). E.č. se tak častěji dostávaly do kontaktu se spojkami, spojovacími výrazy, zájmeny a auxiliáry, s nimiž utvořily nové spojky a + ž —> až, a + ť —> ať, kdy + i —> když, nebo + ť’—► neboť, jest +li —> jestli aj., n. relativa *jen + i —> jenž, co + ž —> což aj., z nichž některé zastarávají: který + i —> kterýž,pročež aj., což platí i o tázacích slovech kdož, což, kdoli, coli, kdožlipak, cožlipak aj. Je otázka, nakolik má s ohledem na postavení e.č. ve Wackemagelově pozici smysl chápat je jako sufixální částice, jak je s odkazem na finštinu charakterizuje Čermák (2008). Gramatické /částice např. v japonštině n. čínštině se totiž slovosledné chovají jinak než v češtině, tj. stojí za členem, který syntakticky určují, n. na konci věty, jejíž větný modus indikují.
Podle korpusových dat se e.č. ve střední češtině vázaly především na funkční slova, zájmena a slovesa (viz Kosek, 2011), přičemž se zúžila distribuce enklitických částic ve spojení se slovesem, tj. indik. bývá-ť a imp./opt. přijdi-ž(viz Nekula, 2010). V tomto spojeni pak došlo k postupné /gramatikalizaci e.č. Jako enklitické markéry větného modu ve střední češtině koindikovaly slovesný způsob. Přesto je problematické chápat tyto částice jako slovesné postfixy. Systém markerů větného modu doplňovala enklitická částice -li indikující otázku. Její užití se v č. postupně zúžilo na indikaci nepřímé otázky, čímž došlo k jejímu přehodnocení ve spojku: Nevím, budu-li tam dnes včas. Podobně zastaraly i ostatní enklitické markéry větného modu, které pravděpodobně vymizely v souvislosti s rozvinutím systému tzv. deadverbiálních částic, jež převzaly některé funkce e.č. Jeho rozvinutí podle všeho podpořil jazykový kontakt s němčinou (Nekula, 1996)"
Zdroj: Nový encyklopedický slovník češtiny. s. 424. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:816485e0-7d29-11e8-be68-5ef3fc9bb22f
Tato enklitická částice se ještě poměrně hojě vyskytovala v literatuře 19. století. Velmi často ji používal např. J. K . Tyl.
" Je to předně enklitická částice -ť, které Tyl užívá velmi často (zošklivíť 112, Veselímť se, Takéť 114, žijíť, Nebylať 115, Žijeť 118 atd.)."
Zdroj: ŠTĚPÁNEK, Vladimír. Z dějin obrozenecké literatury. Praha: Československý spisovatel, 1988s. 29. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:f24ed5b0-fe6d-11e3-9806-005056825209
Níže uvádíme též výňatek z Mluvnice jazyka českého pro nižší třídy středních škol z roku 1874:
"částice ť (z ti) vytýká slovo, ku kterému se připojuje, a jest to, co něm. sicherlich, wirklich, nur, fürwahr, ganz a p. Přikládá se:
1. k časoslovům jako: Proste a staneť se vám. Ale nejsemť sám, nebo otec se mnou jest.
2. k jménům a zájmenům jako: Kdož mne nenávidí, i otceť mého nenávidí. Myť jí toho přejem. Mocnáť jest ruka Boži. Pane, poshověj mi a všeckoť zaplatím tobě.
3. k spojkám, jako: Mistře, rci bratru svému, ať rozdělí se mnou dědictví t. j. a jistě, a ihned rozdělí atd. Kdyžť jiní práva svého k vám užívají, proč ne raději my?"
ZIKMUND, Václav a GEBAUER, Jan. Mluvnice jazyka českého pro nižší třídy středních škol. V Praze: I.L. Kober, 1874. s. 331. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1304e600-9eca-11e7-a093-005056825209
Jazyk, lingvistika a literatura
--
17.08.2020 08:00