-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den, jakým způsobem a kým byly vytvořeny latinské názvy léčivých bylin např. divizny velkokvěté - Verbascum thapsiforme?
Existuje o tom nějaká kniha?
Děkuji
Dobrý den,
říkávalo se: „Divizna – divy zná“. Naši předkové zasvětili diviznu nejvyššímu bohu Perunovi a nazvali ji „svící královskou“. Ale bývala prý jakýmsi poslem smrti, poselstvím ze záhrobí.
V minulosti si felčaři a báby kořenářky připravovali léky sami. Léčivé rostliny byly opředeny hustou sítí pověr a nepodložených tvrzení. Hodně tomu napomohla nepřehlednost v lidovém i odborném názvosloví. Latinské názvy zdaleka nebyly ustálené a ani české botanické názvy nebyly na venkově příliš známé. Po dlouhá staletí proto vznikaly názvy lidové, většinou výstižné i vtipné, tak jak je tvořila lidová fantazie. Léčivé byliny ale mají uznávané názvy české botanické, vědecké názvy latinské, ale zároveň velké množství synonym – lidových názvů, i krajových, místních. Existují byliny, které mají 40 i 50 lidových názvů, které se někdy dokonce i překrývají.
(Čerpáno z: Byliny a jejich lidové názvy)
Domníváme se, že se nedá určit jeden autor latinských (ale ani českých) názvů léčivých (ani jiných) bylin a ani způsob, jak byly názvy vytvořeny. Z každého popisu byliny bylo použito něco (např. část slovního základu názvu, který byl používán třeba u starých Řeků či Římanů), přidalo se trochu jiné upřesnění… Proces vytváření pojmenování rostlin trval mnoho mnoho let, než se ustálil na latinských názvech, které jsou nyní používány v lékařství nebo léčitelství a které čteme v herbářích nyní.
Historie bylin, které se užívaly k léčení, je stará asi šedesát tisíc let. Ida Rystonová, autorka knih o bylinkách, uvádí, že je to dokonce o osmačtyřicet tisíc let dříve, než lidé poznali obilí. Na západní Moravě se jim říkalo beliny, na východní Moravě, Slezsku a Slovensku byly nazývány zeliny. Tyto léčivé rostliny měly široké užití.
Příznivý účinek bylin byl přisuzován bohu, jejich negativní působení na lidský organismus lidé dávali za vinu ďáblu. Důležitá byla doba, kdy byl sběr prováděn; největší sílu měly mít byliny sbírané v den sv. Jana Křtitele.
Lidé si léčivých rostlin vážili a podle toho, jak na ně daná rostlina působila, zda jim poskytovala úlevu či příjemně voněla, dávali jim poetická jména. Pojmenování rostlin bylo často v úzkém spojení s jejich účinností.
V názvosloví rostlin byl často slovní kořen shodný s kořenem slova, které nejlépe vystihovalo danou vlastnost rostliny, např. ranolica (úročník bolhoj) byla přikládána na rány nebo úplavičník (průtržník lysý) se podával při úplavici.
Léčivým bylinám se také dávala jména podle zvířat, která nějak připomínaly (hadí hlava, myší chvost, stračínožka). Jména léčivých bylin často vychází také z křesťanské mytologie.
Jako první dílo je zmiňován Léčebník (Nei-king), jehož autorem byl císař Huang-ti, a který vyšel v období okolo roku 2600 př. n. 1. v Číně.
Zájem o léčivé rostliny rozvíjel v Číně také císař Sen Nung, autor tří svazkové knihy o stromech a bylinách s názvem Knihy klasických bylin (Pen-cchao-ťing). Autor zde rozdělil rostliny podle léčivé síly a sepsal 252 receptů z rostlin, dílo pocházející přibližně z roku 2700 př. Kr. se nezachovalo, ale předávalo ústně se z generace na generaci.
V roce 1590 vzniklo dílo s názvem Katalog léčivých rostlin ( Pen-cchao-kang-mu), jedná se o doplnění Knih klasických bylin, které byly po staletí obohacovány o další poznatky. Katalog léčivých rostlin je hlavní dílo čínské medicíny, dohromady jej uspořádal čínský lékař Li S-čen. Dílo se skládá z dvaapadesáti svazků popisujících 1094 druhů léčivých rostlin a 11000 receptů z nich.
Také v Indii a Egyptě se lidé věnovali léčitelství s pomocí rostlin. Čtyři knihy indické moudrosti Ajur-védy z 9.-3.stol. př. Kr. obsahují znalosti o léčivých bylinách. Roku 1874 byl v Egyptě objeven tzv. Ebersův papyrus pocházející nejpozději z roku 1550 př. Kr. Tento medicínský papyrus zaznamenává recepty na mnohé nemoci.
Léčivou schopností bylin se zabývali i jiní panovníci a velcí myslitelé. Některá jejich jména si připomínáme v latinských názvech rostlin, například hořec (Gentiana) dostal latinské jméno po synovi ilyrského krále Gentia.
Nejslavnější řecký lékař Hippokrates sice není autorem žádného botanického spisu, jeho žáci však vytvořili dílo, které obsahovalo sedmdesát dva svazků, a neslo název Corpus Hippokraticum. Bylo v něm popsáno 350 rostlin.
V oblasti botaniky se na přelomu 3. a 4. st. př. Kr. prosazuje řecký filozof Theophrastos Eresios z Lesbu, který bývá považován za zakladatele této vědy. Ve svých dílech popsal přibližně 550 druhů rostlin, jež rozdělil na stromy, keře, polokeře a byliny.
Přípravou bylinných léčivých preparátů se zabýval také osobní lékař Marca Antonia, Galénos z Pergamu, který k léčení užíval tzv. galenika, což byly směsi z rostlinných, živočišných i nerostlinných ingrediencí.
Známý je také arabský učenec Tádžik Avicenna a jeho dílo Canon medicinae pocházející přibližně z roku 1300. Avicennův spis byl oficiální učebnicí pro evropskou medicínu až do 17. století. Arabská škola nepoužívala galenika, ale dávala přednost mastem, tinkturám a sirupům.
Období raného křesťanství nemělo příliš pochopení pro přírodní vědy, staré lékařské rukopisy tak byly uchovávány pouze v klášterech, kde docházelo k jejich opisování, a rozmnožování. V pozdějších letech se pak začalo rozvíjet tzv. klášterní či mnišské lékařství, v klášterech se shlukovali přírodovědci, kteří studovali byliny a jejich využití pro léčebné účely.
V raném středověku se proslavila léčitelka Hildegarda z Bingenu narozená v dnešním Německu. Její přinos spočíval také v napsání Herbáře, ve kterém předávala své vědomosti k výrobě bylinných receptur.
V období vlády Karla IV. vznikly dvě latinsko-české veršované knihy, Bohemář a Prešpurský rukopis, které obsahují řadu botanických termínů. Autorem je slovníkář Bartoloměj z Chlumce, zvaný Klaretus.
Ida Rystonová označuje dobu 15. a 16. století jako století herbářů. U nás patří k nejstarším rukopisným botanicko-lékařským dílům latinsky psaný Herbář a česky psané Lékařské knihy od A. M. Křišťana z Prachatic.
Z období humanismu pochází popis rostlin od Jana Černého. Českobratrský lékař napsal dílo s názvem Knieha lékařská, kteraz slowe herbarz aneb zelinárz welmi uziteczna, z mnohých knieh latinských y zskutecznych pracuj wybrana. Jedná se o první česky tištěný herbář představující abecedně přes čtyři sta rostlin. Při jeho psaní měl na zřeteli prostý lid, který často latinským knihám o léčitelství nerozuměl. Inspirací mu byl herbář neznámého autora Herbarius Moguntinus impressus.
Čerpáno z:
https://is.muni.cz/th/383667/ff_b/bakal._prace.txt
KORBELÁŘ, Jaroslav - ENDRIS Zdeněk. Naše rostliny v lékařství. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, 1981.
RYSTONOVÁ, Ida. Průvodce lidovými názvy rostlin: i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů : názvy našich i cizokrajných bylin, dřevin, hub, keřů, ...a mnohdy si s nimi nevíme rady. Praha: Academia, 2007, s. 661. ISBN 978-802-0013-323.
Další zdroje:
LAVENDEROVÁ, Susan, FRANKLINOVÁ, Anna. Magické rostliny aneb byliny od A do Z. Praha: Volvox Globator, 1999.
HARDINGOVÁ, Jennie. Byliny. Obrazový průvodce bylinami a rostlinnými léčivy. Praha: Svojtka & Co., 2009.
McVICAROVÁ, Jekka. Byliny. Velká kniha bylinek. Praha: Volvox Globator, 1997.
RYSTONOVÁ, Ida. Byliny a jejich lidové názvy. Praha: Vodnář, 1996.
http://www.kouzlo-bylin.cz/[…]/seznam.html#.VTYsxtLtlHw
http://www.survivalschool.cz/[…]/Lecive%20rostliny.pdf
BAUMANN, Helmut; Brigitte Baumann. Die Mainzer Kräuterbuch-Inkunabeln: «Herbarius Moguntinus», «Gart der Gesundheit» und «Hortus Sanitatis». Wissenschaftshistorische Untersuchung der drei Prototypen botanisch-medizinischer Literatur des Mittelalters.
Band 15 der Reihe "Denkmäler der Buchkunst"
Anton Hiersemann Verlag
ISBN 978-3-7772-1020-9
2010, Leinen, VIII, 444 Seiten, 35 x 25 mm, Mit 68 Farbabbildungen auf 32 Tafeln sowie 86 schwarzweissen Abbildungen
http://www.hiersemann.de/pages/print01143.htm
Jazyk, lingvistika a literatura
--
21.04.2015 12:11