-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den, zajímalo by mne, kde bych zjistila vliv a dopady kremací na životní prostředí a informace o novém pojetí kremací (ekologické). Děkuji
Dobrý den,
literatury k Vašemu tématu není mnoho. Doporučujeme knihu STEJSKAL, David, ŠEJVL, Jaroslav a kol. Pohřbívání a hřbitovy. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2011. ISBN 978-80-7357-680-6. Zde je jedna stručnější kapitola, která se ekologickými trendy pohřbívání zabývá. S. 154: "U klasického pohřbívání do země je kritice podrobeno vedle nároků na prostor také používání obtížně biodegradabilních materiálů pro výrobu rakví a materiálů používaných k balzamování těl...Kromě námitek proti emisím skleníkových plynů...bylo před časem zjištěno, že v emisích krematorií je nezanedbatelné množství rtuti pocházejícího ze zubního amalgamu spalovaných těl...."
S. 50: "Pravděpodobně nejvýznamnější úpravy byly provedeny v letech 1992 až 1993....uvedeny do provozu nové kremační pece firmy TABO. Jednalo se a stále se jedná o nejmodernější technologické zařízení v tomto oboru....zvýšila se etika zpopelňování, ekologická nezávadnost, estetika, ..."
Čerpáno z: ŠERKA, Jozef, LACINA, Pavel. 80 let krematoria v Ostravě. Šenov u Ostravy: Tilia, 2004. ISBN 80-86101-98-3.
S dotazem by bylo asi dobré obrátit se i na Ministerstvo životního prostředí http://www.mzp.cz/cz/ministerstvo, kde by mohly být nějaké informace k tématu zpracovány. Také na webu je několik odkazů na rozbor a zprávy o narušování životního prostředí v souvislosti s kremacemi. (Za správnost těchto zpráv ale nemůžeme ručit, neověřujeme je.) Čerpáno z internetových příspěvků:
... Zhruba třetina kremací probíhá bez obřadu, v Praze polovina. Každá pátá urna pak zůstane v regále krematoria.
Z českobudějovického krematoria:
Uvnitř pece jsou dvě komory. Hlavní, ve které se spálí tělo, a dopalovací, kde se druhým hořákem přepalují zplodiny pro snížení emisí...
Modulová konstrukce umožňuje relativně snadnou výměnu případných poškozených plátů. Protože pec je rozžhavená od pondělí do pátku, čištění a údržba probíhá vždy v pondělí ráno - vše se vyluxuje a perfektně vyčistí, zkontrolují se případné praskliny a netěsnosti. V současné době je v českobudějovickém krematoriu v provozu jen jedna pec, tři další čekají na nahrazení novými. Ačkoli by byly plně funkční, přísné emisní limity jejich provoz neumožní.
Zdroj: http://technet.idnes.cz/fotoreportaz-z-krematoria-z-lidskeho-tela-se-stane-hromadka-popela-behem-tri-hodin-g2m-/tec_reportaze.aspx?c=A080806_094602_tec_reportaze_nyv
Italský antropolog Giuseppe Maiello, který studuje proměňující se vztah Čechů ke smrti i k pohřbívání, uvádí v rozhovoru na různých internetových stránkách:
„Majoritní tendence je nepohřbít, i když si babička našetřila na knížce,“ potvrzuje tuto zkušenost i Maiello a dodává: „Kdybych byl cynický, řeknu, že je to nakonec docela ekologické. Jenže za pohřbem do papírové rakve je na prvním místě otázka finanční.“ Podobně charakterizuje tuzemskou logiku Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy: „Spíše než ekologičnost je hlavním měřítkem cena. Ekologické pohřbívání u nás navíc zatím není příliš známé.“ Tento stav potvrzují i z Pohřebnictví Zlín: Kvůli výši nákladů pro ně tato otázka není aktuální.
...
S penězi je to však u ekopohřbívání obojaké. Na jedné straně stojí supertechnologie, jež jsou svým modernistickým duchem pokračovateli kremace. Do obecnějšího povědomí se dostaly dvě z nich: „Vodní kremace“ čili resomace tělo doslova rozpustí. Kosti se rozdrtí na bílý prášek podobný popelu a tekutinou můžete pohnojit zahradu.
Další kompostovací metodu představuje kryomace: Ostatky jsou postupně zmraženy, rozdrceny a vysušeny a podle obhájců této metody ze švédské firmy Promessa Organic se do roka promění v humus.
Jakkoli jsou prý emise oxidu uhličitého u obou technologií jen desetinové oproti „normálu“, kvůli množství použitých chemikálií se nad jejich šetrností prozatím vznášejí otazníky. Navíc o ně zatím není doložen větší zájem. K případnému úspěchu v českém prostředí se staví skepticky i ředitel Mlčoch. Hlavním důvodem je právě vyšší cena. Jak doplňuje Maiello: „U nás ze sebe boháč spíš nechá vybrousit diamant nebo se vystřelí do vesmíru.“ V určitém protikladu stojí směr, který se prezentuje jako neokázalá alternativa vůči pompéznosti pohřbů a rozbujelému funebráckému byznysu. Spíše než technologický pokrok akcentuje návrat k neokázalosti, civilnosti a skromnosti. Zmiňuje důležitost užšího kontaktu se zesnulými, třeba i vlastním přičiněním při kopání hrobu nebo zajišťování obřadu. Zájemci většinou chtějí být pohřbeni či rozsypáni na louce či v lese. .
...
U nás však zatím žádná z podob ekologického spočinutí nemá na růžích, gerberách či chryzantémách ustláno. Pohřebnická legislativa například dovoluje odnést si mimo hřbitov pouze blízkého zpopelněného, nikoli rozpuštěného či zkompostovaného. A zřizovateli zdejších hřbitovů jsou oproti USA či Británii výhradně obce a církve. Kus lesa či louky tedy zatím nelze nebožtíkům nabídnout. Zřejmě též není náhodou, že zmiňované pionýrské země jsou převážně protestantské. Katolická církev totiž zapovídá uložení ostatků jinam než do posvátné půdy.
Pohřbívat se navíc smí nejméně metr a půl pod zem, ovšem u přírodních pohřbů se kope mělčeji, aby se tělo mohlo stát výživou pro rostliny a nestalo se zdrojem znečištění spodních vod, zejména dusíkem a formaldehydem.
Možná největší překážkou zelenějšího spočinutí je ovšem nízká společenská poptávka. Pro srovnání: ve Spojených státech má podle tři roky starých výzkumů Americké asociace seniorů AARP o ohleduplnější pohřeb zájem více než pětina.
Nicméně i u nás již lze přiobjednat první odbouratelné ekourny z hlíny či rostlin. Částečně recyklované rakve firmy KOMES zase uspoří čtyřicet hektarů zdejšího stoletého lesa ročně (exotické dřevo se k nám podle Julia Mlčocha nedováží). Podle jednatele této společnosti Josefa Menouška je však ekologická šetrnost rozhodující pouze pro pár odběratelů ve větších městech.
...
Jak je z předchozích řádků zřejmé, kvůli přírodě přátelštějšímu pohřbívání není mnohdy třeba žádných revolucí. Kořeny dnešního hnutí můžeme snadno rozpoznat v urnových hájích či rozptylových loučkách. Ani lesní hřbitovy rozhodně nejsou čímsi bezprecedentním. V romantismu, kdy vládla idea „krásné smrti“, vzniklo množství zalesněných hřbitovů, sloužících spíše jako park než pohřebiště. Asi nejznámější lesní hřbitov založil roku 1930 Tomáš Baťa ve Zlíně s tím, že „má, jako všechno na světě, sloužit životu“. Vysokou biodiverzitou oplývají i staré hřbitovy, zvláště pokud se vyskytují v zachovalé krajině. Pro svůj pietní klid bývají významnými hnízdišti ptáků.
Hodně pak záleží i na údržbě. Jestliže kremace zanechá jednorázově velkou ekostopu, s umělými květinami, úzkostlivě koseným trávníkem ošetřovaným rozličnými „-cidy“ se jí rychle vyrovnáte.
Jako inspirace může posloužit třeba anglický projekt Living Churchyard („Žijící hřbitov“). S pomocí pár drobných úprav, zejména regulací sečení a výsadbou místních odrůd květin, se více než šest tisíc hřbitůvků proměnilo často v jediné ostrůvky divočiny v kultivované krajině. Útočištěm ohrožených druhů se stal i vídeňský Neustift. Stačilo vysadit kousek louky, vybudovat na střeše kapličky otvor pro netopýry anebo nakupit úkryt pro hady a obojživelníky z listí a kamení.
Přírodní pohřeb je zkrátka především takový, který nebrání přírodním procesům — včetně přirozené recyklace lidského těla. Stejně jako u matky z Erbenovy Kytice jde především o to, aby „duše její se vrátila, a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla“.
Z odpovědí na internetu na anketní otázku "Co si představujete pod pojmem ekologický pohřeb a přáli byste si takto býti pohřbeni" vybíráme:
Stanislav Komárek, filozofující biolog a esejista:
" Za ekologický pohřeb mám rozhodně pohřeb do země,…,(odevzdáváme) dědicům byt a knihovnu, musíme chtě nechtě odevzdat i biogenní prvky, které jsme za ta léta nahamonili. Šetrnější je to formou tlení, aby ani jediný dusík či fosfor nepřišel nazmar. Ať se jednou broučci v truhle pomějí, někdy je čas udělat němé tváři opravdovou radost — takové existenciální potěšení z nás neměl dosud nikdo. Sám za sebe bych si přál být pochován na tradičním hřbitově a vůbec si nemyslím, že je to zbytečné blokování půdy — kdo někdy viděl bohatou faunu ptáků, drobných savců a hmyzu tohoto unikátního mozaikového biotopu, ví, že je jich tam desetkrát více než v průměrném lese. Na takovémto krásném biotopu chci spočinout. Také se domnívám, že nejzákladnější rozdíl mezi lidmi a zvířaty je právě v pohřebním ceremoniálu a v tom, že se hrob pár let navštěvuje — být „zakopán jako pes“ bych nějak nechtěl — raději „být zakopán jako člověk“ a doufat, že poskytnu příslušné elementy i pro nějakou pěknou květinku…"
Viktor Třebický, odborník na indikátory udržitelného rozvoje:
"... přibývá lidí, kterým není lhostejný dopad jejich životního stylu na životní prostředí. S tím souvisí i konec života a pohřeb. Pokud se někdo celý život dobrovolně snaží snižovat svoji ekologickou stopu, proč by to nemělo platit i pro pohřeb? Osobně bych asi volil přirozený pohřeb bez náhrobku v přírodě...".
Marek Orko Vácha, katolický kněz a environmentální etik:
"Své drahé pohřbíváme kvůli sobě, ne kvůli nim... Pohřbem učiníme za naším vztahem tečku... Je mi jedno, jak budu pozůstalými pohřben, zda ekologicky v rakvi z proutí na lesním palouku nebo jinak, mně to již bude jedno, jim ne. Pokud ale bude moci moje tělo po smrti posloužit budoucím lékařům nebo pokud přispěje k probuzení ekologické odpovědnosti, budu jen rád."
Václav Cílek, geolog a esejista:
"... na venkovském hřbitově do půdy, nebo rozhozen. Mimochodem mnohé venkovské hřbitovy jsou eko-hřbitovy, leží na kopci mimo úrodná pole, často na půdách, kde by ani pořádný les nevyrostl. Další možnost je nechat se spálit a pak někde pohodit po milé přírodě.
Nejsem si jist, kolik ropných ekvivalentů se spotřebuje na spálení člověka, ale napadá mně, že pokud si člověk šetří peníze na pohřeb, mohl by si našetřit i energii třeba tím, že si odřekne nějaké cesty letadlem. Jenže šetřit tady a plýtvat jinde jde proti zdravému rozumu. Velké obchodní centrum jako Čestlice spotřebuje zhruba tolik energie jako město o 20 tisících lidí. Jiná věc jsou akvaparky s vytápěnými bazény pod širým nebem. Tyto věci bych řešil dřív než ekologický pohřeb."
Hana Librová, socioložka a environmentalistka:
" Pokud spočívá ekologické pohřebnictví ve snaze spotřebitelsky uvědomělých potenciálních nebožtíků zmenšovat ekologickou stopu, mohu to ocenit, ale kladu si otázku, zda výpočty a racionalita jsou zde směrodatné. Víc na ekologickém pohřebnictví cením snahu přiblížit se smyslu smrti a života...
Ekologické pohřebnictví není totéž, co ekologický pohřeb — rituál. Křesťanské obřadnictví jej zatím neumí,...
Zdá se, že nezbývá, než se nechat pohřbít tradičně křesťansky. Vyhlídnout si klidný lesní hřbitov..."
Pavel Knebl, chovatel koz a „primitivní ekolog“:
Především si pod ekologickým pohřbíváním představuju očištění smrti od byznysu. V podstatě bych to nazval „strom místo mramoru“.
Osobně by mi přišlo hezké, kdyby mi hrob vykopali blízcí, nad tělem vysadili strom, nejlépe ovocný, ať je ze mě užitek... Chtěl bych zůstat tam, kde jsem skonal…“
Biologické vědy
--
Národní knihovna ČR
26.04.2012 14:10