-
To se mi líbí
-
Doporučit
Vážení,
je možno zjistit, kde operoval 11. pěší pluk v říjnu/listopadu r. 1917? Potřebuji si ověřit svou domněnku o místu zajetí mého dědy.
Děkuji předem
Dobrý den,
11. pěší pluk (písecký) se na podzim roku 1917 nacházel na frontě, která se vytvořila kolem příhraniční řeky Soče (Isonzo). Vytváření souvislé rakousko-uherské obrany na Soči probíhalo za mimořádně složité situace, v níž obránce od počátku čelil mnohonásobné početní přesile italského útočníka. Díky houževnatému odporu rakousko-uherské armády se zde však Italům nepodařilo až do podzimu 1917 prolomit její obranu. V říjnu 1917 se jihovýchodní oblast Julských Alp stala nástupištěm k německo-rakousko-uherské ofenzivě, průlomu italské fronty u Kobaridu (Caporetto, Karfreit, 24.-27. října) a postupu k Piavě. Tímto průlomem a následným postupem rakousko-uherských vojsk do Benátska také boje na těchto dvou frontových úsecích skončily.
Rakouské jednotky na italské frontě byly po předchozích zápasech koncem léta 1917 značně vyčerpané a v řadách mužstva rostla demoralizace. Rakouské vrchní velení si uvědomovalo, že jediným možným řešením, které může zabránit dalším útokům na vyčerpanou Sočskou armádu, která už další italský útok nemusela odrazit, je převzít strategickou iniciativu a přejít do rozhodující ofenzivy. K uskutečnění útočných zmáměrů byl vybrán těžký horský terén mezi Bovcem (Plezzo, Flitsch) a Tolminem, bráněný italskou 2. armádou. Přirozeným nejbližším cílem operace byl uprostřed tohoto úseku, několik kilometrů za frontou na Soči ležící Kobarid, jenž měl být získán obchvatným manévrem po průlomu fronty na obou křídlech, u Bovce a u Tolminu. Spolu s osmi rakouskými divizemi byla vytvořena německá 14. armáda pod velením německého generála von Belowa. Této armádě bylo uloženo provést průlom v prostoru Kobaridu. Pravým, severním sousedem 14. armády byla rakousko-uherská 10. armáda, levým, stojícím na středním a jižním úseku sočské fronty, byly dvě Sočské armády, na něž byla dosavadní jediná armáda rozčleněna. 11. pěší pluk byl spolu s dalšími začleněn do zálohy 2. sočské armády generála Henriqueze, tvořené II. armádním sborem generála Kaisera.
Podrobnější informace o 11. pěším pluku jsme získali z knihy Libora Nedorosta s názvem Češi v 1. světové válce - 3. díl: Do hořkého konce, která na několika místech uvádí zápisy vzpomínek Jana Schrabala, příslušníka 11. pěšího pluku píseckého. Původně zápisy J. Schrabala vyšly ve sborníku Domov za války:
SCHRABAL, Jan. Průlom italské fronty na podzim 1917. In Domov za války: (svědectví účastníků). V Praze: Pokrok, 1929-1931. Díl 4. Rok 1917. 1931. 475 s.
Blíže tedy k situaci ohledně přesunu na frontu do oblasti budoucí ofenzivy ze vzpomínek Jana Schrabala (následující texty jsme kvůli jejich obsáhlosti byli nuceni zkrátit, zaměřili jsme se zejména na místa, kde se pluk nacházel):
"Dne 15. října 1917 vznikl u 11. pěšího pluku píseckého (55. pěší brigáda 28. pěší divize II. sboru generálporučíka Kaisera) neobyčejný rozruch, a to následkem rozkazu, že pluk má pohotovost. Okolnost, že vozatajstvo muselo vzít s sebou jen nejnutnější věci, svědčila, že máme před sebou dalekou cestu. Byli jsme ubytováni v osadě Velký Repen, vzdálené ai jednu hodinu cesty od Terstu. O 3. hodině odpoledne jsme nastoupili cestu směrem k Vipavskému údolí. Asi v 8 hodin večer jsme uvítali konečný cíl cesty - vojenské baráky v lese blízko Dutovlji...K večeru druhého dne jsme přišli do Štanjelu...Dalším cílem naší cesty bylo město Ajdovština (Heidenschaft), kamž jsme se vydali druhého dne v 5 hodin ráno...Přešli jsme starobylé město Vipavu jakož i stejnojmennou řeku...Odpoledne přešli jsme hranice Kraňska a kolem 3. hodiny odpoledne jsme konečně dorazili do Ajdovštiny....Dne 21. října jsme nastoupili další pochod, ve 12 hodin jsme za trvalého deště vyšli z města. Celého odpoledne a téměř celé noci potřebovali jsme k tomu, abychom dosáhli Trnovanského lesa..k ránu jsme dostihli lesního tábora...Teprve v 8 hodin večer nastoupili jsme další pochod. Říšskoněmecké velení (vrchní velitel generál Bülow) tajilo přesun armád a nařizovalo pochody noční...Po namáhavém pochodu přespali jsme v brlohu, který připomínal spíše lupičskou skrýši nežli řádné obydlí. Přes den jsme si odpočinuli a večer jsme se opět účastnili dalšího pochodu do Čepovanského údolí, kam jsme přibyli za mrazivého jitra. Naše divize se soustřeďovala v Čepovanském údolí, neboť tvořila druhou bitevní linii. V první linii nacházela se říšskoněmecká vojska..."
Jan Schrabal dále pokračuje: "Večer v 6 hodin (neuvádí se kterého dne konkrétně, pravděpodobně 25. října) jsme i my dostali rozkaz, abychom s kuchyněmi nastoupili pochod ku předu....Směr naší cesty byla osada Auzza....K večeru 28. října přišli jsme opět mezi zákopy a dostali jsme se do osady Auzza. Tady byl sveden boj mezi ustupujícím Italem a spojeneckými vojsky."
Po průlomu u Kobaridu čekaly německé a rakousko-uherské divize dlouhé pochody do nitra Benátska, v podzimních deštích, s nekonečným čekáním na přeplněných přechodech přes řeky Natisone, Tagliamento, Livenzu a další až k Piavě.
Na postup 11. píseckého pluku po 29. říjnu 1917 vzpomíná také Jan Schrabal: "Odpoledne za stálého deště jsme nastoupili další cestu k hoře Kuk, která se stala pohřebištěm celých tisíců vojáků...Dne 31. října dopoledne dorazili jsme do zničeného města Canale, v němž nadělala dělostřelba úžasných spoust....V den Všech svatých blížili jsme se konečně k bývalým říšským hranicím...Před půlnocí jsme překročili poslední horské pásmo a před námi se objevilo na tisíce světel v rovině Benátské...Další náš pochod (po 2. listopadu) směřoval na město Udine...4. listopadu jsme dostihli konečně našeho polního pluku, utábořeného ve vesnici Grion...v Codroipe, kam jsme dostihli v poledne, nebylo jednoho domu, který by nebyl proslíděn a vyloupen...V Pordenone, kam jsme dospěli po dlouhém, vysilujícím pochodu, páčili říšskoněmečtí vojáci zamčené dveře sekerami...V Porto Buffole, kam jsme dospěli 18. listopadu, jsme museli čekati den a noc, než byl opraven stržený most. Večer musel náš pluk opět nastoupit do bitevní čáry a záhy byly hlášeny dosti značné první ztráty, zejména u mé 9. setniny, u níž jsem byl účetním šikovatelem...V noci Ital ustoupil, následován těsně rakouskými vojsky. Ráno postoupilo i vozatajstvo a protože mosty byly zničeny, museli jsme těžké polní kuchyně přepravovat po částech přes hlubokou říčku. V osadě Lutrano jsme přenocovali..."
Prchající italská armáda se zastavila až na řece Piavě, když ustoupila o 70-130 km. Teprve zde, v nekonečném blátě a malárií zamořených ramenech Piavy a na nedaleké nehostinné frontě horského masivu Monte Grappy, se na začátku prosince 1917 válka na několik měsíců zastavila.
Na piavské střetnutí vzpomíná opět i Jan Schrabal: "10. listopadu, postupujíce opět celý den jsme dostihli osady San Polo...Druhého dne jsme dostihli konečného cíle městečka Cimadolmo, když byl konec našim pochodům. Nastávala nová fáze boje - boj zákopový. Ocitli jsme se tím u řeky Piave, kterou italská historie bude oslavovat vždy jako zachránkyni Itálie, čehož také právem zaslouží. Italové, kteří zbořili všechny mosty, se zakopali na druhém břehu řeky, místy až půl hodiny cesty šiřoké, a připravili se, zesíleni anglickými a francouzskými vojsky, na řádnou obranu. 11. pěší pluk měl proti sobě dosud neznámého protivníka - barevné vojsko z francouzských kolonií. Pluk zaujímal významné postavení, neboť jeho úkolem mělo být dobytí veledůležité železniční křižovatky a neméně důležitého starobylého města Trevisa. Toto zbožné přání rakouského velitelství se však již neuskutečnilo...16. listopadu to byl celý měsíc, co vyšli jsme od Terstu. Tento den bylo opět na frontě neobyčejně živo, neboť byl nařízen útok na italské piavské posice. Skončil se však opět bezvýsledně. Toho večera odešla do zákopů i má setnina.....Dne 18. listopadu byla situace na bojišti nezměněna, a protože byla neděle, odpočívali jsme a pozorovali letadla nad námi kroužící..."
Zde bohužel zápisky Jana Schrabala uveřejněné v knize Libora Nedorosta končí a další osudy 11. pluku nejsou zmiňovány. Pro ucelenou představu o tomto období bychom doporučovali projít si přímo dokument od Jana Schrabala. Sborník "Domov za války" je k v Národní knihovně k dispozici k objednání do studovny prostřednictvím elektronického katalogu (http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=002176694&local_base=NKC), dostupnost v dalších českých knihovnách je možné ověřit pomocí Souborného katalogu ČR (http://aleph.nkp.cz/cze/skc).
Další informace k 11. pěšímu pluku by mohla mít k dispozici také Knihovna Vojenského historického ústavu (http://www.vhu.cz/knihovna/) a zejména Vojenský historický archiv (http://www.vuapraha.cz/archiv-historicky), v jehož sbírkách se také nachází fond 11. pěšího pluku. V databázi Archivních fondů a sbírek v ČR (http://aplikace.mvcr.cz/archivni-fondy-cr/Default.aspx) je sice uvedeno, že fond není přístupný pro nahlížení, ale informujte se raději ještě přímo v archivu:
Název fondu (sbírky): 11. pěší pluk /11. Infanterieregiment/ (1914 - 1918) Uloženo v archivu: Vojenský historický archiv Místo vzniku fondu (sbírky): Písek, Praha Časový rozsah: 1914-1918
Metráž: 0 bm zpracováno (z toho 0 bm inventarizováno), 0,36 bm nezpracováno
Přístupnost: Archivní soubor není přístupný pro nahlížení Původce fondu(sbírky): 11. Böhmisches Infanterieregiment Tematický popis: Válečné deníky, dějiny .
Archivní pomůcky: Žádné archivní pomůcky
* Nedorost, Libor. Češi v 1. světové válce. 3. díl, Do hořkého konce. Vyd. 1. Praha: Libri, 2007. 299 s. ISBN 80-7277-320-8.
* Fučík, Josef. Soča (Isonzo) 1917. Vyd. 1. Praha: Paseka, 1999. 133 s. Bojiště českých dějin; sv. 4. ISBN 80-7185-255-4.
* Fučík, Josef a Pavlík, Marek. Sočská fronta 1915-1917: průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí: (Julské Alpy - Banjšice - Kras - Přímoří). Praha: Elka Press, 2008. 190 s. Militaria. ISBN 978-80-87057-04-9.
Politické vědy. Vojenství
--
Národní knihovna ČR
30.06.2015 21:46