-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
Proč byla smrt v bitvě dříve pro bojovníky tak významná a vážená a znamenala největší čest?
Děkuji
Hezký den,
dříve než se zaměříme na samotnou ideu „dobré“ smrti v bitvě, je důležité poukázat na vnímání smrti jako takové. To se od dnešní doby v minulosti velmi lišilo. „Od nepaměti byli lidé přesvědčení, že po smrti existovala nějaká forma bytí. Předkřesťanské civilizace předaly tuto naději křesťanství.“1 Ačkoli je dnes smrt v České republice vnímána převážně jako ukončený stav – konec existence, po celá tisíciletí ji lidé vnímali jako něco neukončeného - tedy proces. Veškeré „pozemské“ chování jako jsou projevy odvahy, ctnosti a dobroty, měly být po smrti různými způsoby odměněny, a naopak hříchy potrestány. Ve smrti tedy lidé kromě strachu z neznámého cítili také určitou naději.
Podívejme se hlouběji do historie. Čest a odvaha patřily v antickém Řecku, na jehož základech je vybudována evropská civilizace, k nejvyšším lidským ideálům. Příkladem může být scéna z Homérovy Illiady. Sudičky předpovídají mladému Achilleovi buď dlouhý a pokojný život, nebo život bojovníka – krátký, zato s nehynoucí slávou. Achilleus volí druhou možnost. „Ale mladý hrdina nesdílel matčinu úzkost. Odcházel do boje rád, vždyť si sám zvolil před dlouhým životem, ale beze slávy, raději život krátký, ale s nehynoucí slávou. Než se odebral k řeckým vojskům, navštívil ještě svého stařičkého otce Pélea. Když pak Péleus osiřel, oplakával syna svého a chřadl bolestí, že už ho nikdy nespatří. Utěšovala ho jen myšlenka na jeho hrdinné činy a budoucí pověst nejstatečnějšího reka před Trójou.“2
Je důležité si uvědomit, že válka byla v této době všudypřítomná. Vojenským cvičením nebo reálnou bitvou na život a na smrt si prošel téměř každý občan. Šlo tedy o součást každodennosti. Lidé, kteří v této zkoušce vynikli a významně se podíleli na záchraně života svých blízkých i svých spoluobčanů, byli vnímání jako hrdinové. Mnohdy se dočkali mimořádné slávy. Ta se mohla rovnat snad jen vítězství na olympijských hrách. Hrdinům byly skládány chvalozpěvy, stavěny sochy a dostávalo se jim nejvyšších státních privilegií (například doživotní čestné stravování v athénském Pritaneu). Zemřít při odvážném činu v boji patřilo ke krásným smrtím, protože společnost si projevů odvahy v boji takto cenila. Tento názor se utvářel už v brzkých dětských letech. Příběhy o hrdinských činech slýchávali Řekové v nesčetných bájích a pověstech, které jim sloužily jako důležité morální modely a jako součást výchovy. Příběh o Achilleovi je jen jeden z mnoha podobných.
Statečný čin bychom podle Aristotelovy definice mohli popsat takto: „Odvaha je střed mezi dvěma extrémními reakcemi, mezi příliš malou odvahou, které říká zbabělost, a příliš velkou odvahou, již označuje za opovážlivost. Hrdinský čin podle Aristotela není čin člověka, který nebezpečí nevnímá, neuvědomuje si je, nebo na ně nedbá. Je to zdůvodněná a rozvážná odpověď na hrozící nebezpečí, odpověď člověka, jenž chce čelit potencionální škodě v zájmu záchrany nebo podpory nějakého většího dobra. Vzniká z mravních hodnot člověka a má se projevovat způsobem přiměřeným požadavkům dané situaci.“3
Po úpadku morálních hodnot, které provázelo závěrečné období antických civilizací a nástup „temného středověku“ se okolo roku 1000 našeho letopočtu statečnost znovu objevuje jako nejvyšší ctnost tzv. rytířského stavu. „Rytířstvo se od ostatních společenských vrstev feudální společnosti odlišovalo nejen svou specifickou zbrojní vybaveností a charakteristickým jízdním způsobem boje, ale především systémem hodnot. Součástí mravního kodexu rytířů bylo naplňování tří zásad:
• statečnost (prouesse), tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a odvahu v boji.
• věrnost (loyaulté), věrnost pánovi, dodržování vazalských slibů, spolupráce v boji.
• štědrost (largesse), rytíř opovrhuje bohatstvím, odmítá je hromadit a záměrně plýtvá penězi.“4
V raném novověku byla urážka na cti soudně postihnutelná. Pro více informací o vnímání cti v tomto období doporučuji například tyto publikace: BOROVSKÝ, Tomáš a kol. Spory o čest ve středověku a raném novověku, BŮŽEK, Václav a kol. Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty.
Moderní válka je od té staré v mnohém odlišná. Zemřít v boji často znamená být zasažen anonymní střelou z obrovské vzdálenosti a svého nepřítele ani nespatřit. Odpadá souboj „muže proti muži“. Moderní způsob vedení válčení tak v plné nahotě odhaluje vlastní nesmyslnost a absurditu, kterou starý způsob mohl zdařileji ukrývat za vznešené ideály (realita ovšem bývala drsnější).
Definice odvahy platí i nyní, jen už není tolik zaměřená na vojenské úspěchy. Můžeme ji chápat jako odvahu postavit se za něco dobrého*. A jak říká moudrý Aristoteles – projevit tuto odvahu způsobem přiměřeným požadavkům situace.
1) LENDEROVÁ, Milena, JIRÁNEK, Tomáš a MACKOVÁ, Marie. Z dějin české každodennosti: život v 19. století. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 430 s. ISBN 978-80-246-1683-4.
2) MERTLÍK, Rudolf. Starověké báje a pověsti. Vyd. 4., V Argu 1. Praha: Argo, 2014. 457 s. ISBN 978-80-257-1087-6.
3) BAGGETT, David, ed. a KLEIN, Shawn, ed. Harry Potter & filozofie: kdyby Aristoteles byl ředitelem školy v Bradavicích. V Praze: XYZ, 2009. 361 s. ISBN 978-80-7388-211-2.
4) CARDINI, Franco. Válečník a rytíř. In LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-274-8. S. 69-99
* Vzhledem k mnohoznačnosti tohoto pojmu a jeho možným zneužitím, pojem dobra chápejme opatrně. V této odpovědi je myšleno v Aristotelově pojetí
Filozofie a náboženství
--
Národní knihovna ČR
20.07.2017 19:53