-
To se mi líbí
-
Doporučit
Řepný cukr se u nás začal vyrábět jako důsledek blokády kontinentu Angličany. Jak to bylo s cukrem v našich zemích předtím? Dovážel se k nám třtinový cukr? Odkud? Jak byl dostupný? Mohl ho třeba ochutnat selský kluk jednou za rok na pouti v podobě lízátka nebo to byla jen záležitost "horních deseti tisíc"?
Dobrý den,
sladká chuť lákala člověka od nepaměti. Již na starých nástěnných malbách jsou zobrazeni muži vybírající včelí úly. Kromě medu, který byl užíván spíše jako lék, používali naši předci ke slazení běžně dostupné zdroje, převážně ovoce, sušenou řepu, mrkev a sirob (šťávu z mízy stromů). Dovezený třtinový cukr byl na našem území k zakoupení ještě před uvedenou anglickou blokádou Evropy. Byl však drahý, takže se objevoval spíše na stole vyšší šlechty než obyčejných lidí.
O počátcích používání cukru na našem území můžete nalézt následující zmínku v knize "Jídlo a pití v pravěku a středověku":
"Ve střední Evropě můžeme s cukrem počítat už v 15. století - v nejstarších českých kuchařských knihách je již zaznamenán, sloužil však spíše jako druh koření. Doporučoval se nejen do jídel z mouky, ale také k masu a rybám. To už v průběhu 18. a na začátku 19. století většinou vymizelo. Na skutečné cukroví se cukr začal používat až ve druhé polovině 16. století, a zejména v 17. století. Od 17. století se začalo ve šlechtických kruzích zavařovat ovoce s cukrem, vyráběly se rosoly s cukrem, sirupy a další podobné sladkosti. V 18. století se začal šlehat z bílků hustý sníh, ne jenom lehce našlehaný bílek, a postupně šlehačka ze smetany. Ve stejné době se šířily zmrzliny a sladké krémy."
Mezi řemeslníky se začínají objevovat první konfetáři a cukráři v druhé polovině 16. století. Byla to ovšem velmi ojedinělá živnost. 100 kg cukru bylo v té době ceněno jako tři dobře krmení voli. Na panských hostinách ovšem cukr a pokrmy s ním připravené nesměly chybět. V 17. století se výroba cukroví rozšířila do šlechtických kuchyní a cukrovinky se podávaly i v rámci každodenního jídelníčku. Ne vždy je ovšem dostávali všichni strávníci. Například u pánů ze Švamberka se cukrovinky a ovoce podávalo v první čtvrtině 17. století jako poslední chod u hlavního stolu. Dětem, nižším dvořanům a služebnictvu byly však cukrovinky odepřeny.
V 17. století se objevují také první dorty. Rozvoj této cukrářské dovednosti je poté spojen s koncem 18. a první polovinou 19. století.
Cukrová třtina pochází pravděpodobně z Melanésie. Kromě jiných se o ni zmiňuje perský král Darios a římský historik Plinius Starší. S třtinovým cukrem nejprve obchodovali arabští, benátští a janovští kupci. Dováželi ho z Indie, odkud se později cukrová třtina dostala do Středomoří a na africký kontinent. Kolem roku 1480 se cukrová třtina pěstovala v celé středomořské oblasti.
Jedná se o jednu z mála rostlin, kterou výprava Kryštofa Kolumba nepřivezla z Ameriky ale naopak do Ameriky. Na novém kontinentě se pěstování cukrové třtiny rychle rozšířilo. První dodávka třtinového cukru z Ameriky byla na Evropy přivezena již roku 1554. Poptávka po třtinovém cukru a levná pracovní síla otroků zde zapříčinily rychlý rozmach tohoto zemědělského odvětví. Do Evropy se dovážel cukr nerafinovaný. Na území Evropy proto vznikla celá řada cukrovarů, které cukr rafinovaly. V Čechách byla první rafinérie třtinového cukru otevřena roku 1787 ve zrušeném cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, další byla zprovozněna v Novém Dvoře na Kutnohorsku. Obě zanikly kolem roku 1830, kdy u nás začala převládat výroba cukru z cukrové řepy.
Rozvoj výroby řepného cukru je spojen se zmíněnou anglickou blokádou evropského kontinentu. Do Evropy nebylo možné dovážet cukr z Ameriky, Napoleon proto hledal další možnosti, jak uspokojit stále rostoucí poptávku po cukru. Náhradu za třtinový cukr viděl zpočátku ve vinném cukru. Mnohem výhodnější se ovšem ukázala výroba cukru z cukrové řepy. Vznikla celá řada cukrovarů, která se výrobou řepného cukru zabývala. Po ukončení blokády se opět začal do Evropy dovážet třtinový cukr. Výroba řepného cukru proto ustoupila. Obnovena byla opět až po roce 1830.
Použité zdroje a doporučená literatura:
* ANTONÍN, Luboš. Bílé zlato: historie cukru v kostce. Nymburk: Pro Svazek obcí Svatojiřský les vydal Vega-L, 2006. 128 s. ISBN 80-86757-24-2.
* BERANOVÁ, Magdalena. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Vyd. 2., přeprac. a rozš. Praha: Academia, 2011. 511 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-200-1991-2.
* SMUTNÝ, Bohumír. Po stopách kostky cukru v Dačicích: (o jednom světovém prvenství). 2., dopl. vyd. Dačice: Městské muzeum a galerie Dačice, 2013. 117 s. ISBN 978-80-904500-0-4.
* DALBY, Andrew. Nebezpečné chutě: příběh koření. Vyd. 1. V Praze: Levné knihy, 2008. 187 s., 24 s. obr. příl. ISBN 978-80-7309-569-7.
* ŘÍHA, Oldřich. Počátky českého cukrovarnictví: monografická studie o dějinách cukrovarnického průmyslu v českých zemích do r. 1850. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1976. 178 s., [14] s. obr. příl. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica. Monographia; sv. 62/1976.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
04.07.2014 09:12