Gramatika a její historický původ

Text dotazu

Zdravím,
chtěl bych se zeptat, jaký historický kontext má psaní MĚ/MNĚ a S/Z. Jaký byl historický důvod psát to odlišně a proč si to současná čeština zachovala.

Odpověď

Dobrý den,

odpovídáme na Váš dotaz zaslaný službě Ptejte se knihovny.

Téma historického původu a vývoje jevů v českém jazyce bychom doporučovali směrovat na některou z jazykovědných institucí (Ústav pro jazyk český AV ČR, Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK). Pro komplexní obraz by bylo nejvhodnější srovnat údaje o daných jevech v jednotlivých gramatikách a mluvnicích spolu s provedením rešerše v lingvistických studiích a odborných článcích – takový výzkum přesahuje rámec odpovědi služby Ptejte se knihovny. Můžeme Vám poskytnout výběr souvisejících částí některých publikací a odkazy na literaturu, kterou doporučujeme Vaší pozornosti.

Mně/mě

„Osobní zájmena já, ty, se, my, vy mají sklonění docela zvláštní; také u nich je 5. p. roven 1. (…) 2. V 2. p. jedn. je tebe vždy v důrazu (tebe se to týče, ne mne) a po předložkách (u tebe…). Jen lid. a hovor. se říká do tebe. (…) Obdobně je v důrazu a po předložkách mne (týče se to jen mne, u mne…), mimo důraz však bývá většinou rovněž mne (to se mne netýče…) a jen zřídka mě (to se mě netýče).“ (TRÁVNÍČEK, s. 535-536)

Výklad k vývoji tvaru přináší např. Arnošt Lamprecht v publikaci Historický vývoj češtiny (1977). Mně, mne se vyskytovalo v pračeštině a další tvary byly výsledkem vývoje: „Akuzativ mä, tä, sä se normálně hláskově vyvíjel > mě, tě, sě. Vedle těchto tvarů se záhy objevují genitivy-akuzativy mne, tebe, sebe. Nato pak pronikají původní tvary akuzativní (mě, tě, sě) do genitivu.“ (s. 163)

Jan Gebauer v Historické mluvnici jazyka českého (1894) vypisuje následující vývojovou řadu: „mn-, mne, mně, mnú (…), ke mnye, nade mnu, ze mnu, přede manu (…)“ (s. 174)

S/z

Psaní s/z souvisí se spodobou (asimilací) znělosti, u některých slov pak s historickými spřežkami; výklady pravidel vždy platí pro danou skupinou slov. Z některých pojednání vybíráme:

Jan Gebauer ve své Historické mluvnici k vývoji uvádí: „Některá slova se podle toho dvojako píší, jednak etymologicky se souhláskou nespodobenou, jednak foneticky se souhláskou spodobenou; např. etymologicky zkrotit, sbor, zrcádko (ze zrcadlko), a foneticky skrotit, zbor, zrcátko. Usus nč. Spisovný zachovává většinou psaní etymologické. (…) Mnoho drží se v jazyku starším skupina nespodobená a tedy etymologicky zachovalejší, kdyžto jazyk pozdější má skupinu spodobenou. Skupina nespodobená je vysloviti těžká, ale nikoli nemožná; držela se tedy nějaký čas, tu kratší tu delší, a spodobovala se znenáhla; v češtině historické je toho několik poučných příkladů, ježto mají v době starší skupinu nespodobenou za pozdější spodobenou; mnohdy tu ovšem jest skupina spodobená vedle nespodobené. (s. 322, 323)

Přehledný článek Františka Váhala v časopisu Naše řeč (1957) přináší vhled do vývoje pravidel psaní s/z:

„První poučku můžeme v nové době zhruba sledovat od Jungmanna (heslo S v jeho Slovníku) (…). Žádné vydání Pravidel od r. 1902 až do 1926 o psaní předložek s a z přímo nemluvilo, jenom v § 11 o psaní předpon s- a z- byla zmínka, že píšeme předložku s, ,když poznáváme, že předpona je téhož významu jako předložka s, se, totiž a) buď = shora dolů, odněkud pryč’atd. (…) Vydání z r. 1941 (a jeho další přetisky) zavádí v abecedním seznamu slov a tvarů po prvé heslo s, se s tímto poučením: ,předl. s 2. pádem označuje směr shora’. Tato poučka však zdaleka už neodpovídá skutečnosti. (…) předložka s se vývojem stává předložkou pojící se převahou se 7. pádem; ve spojení s 2. pádem, kde konkuruje předložce z, silně ustupuje; se 4. pádem se dnes pojí jen v několika málo ustálených rčeních. (…) vývoj spěje k tomu, aby se výhradní předložkou s 2. pádem stala předložka z. Nová úprava psaní předložek s a z s 2. pádem se tedy předložky s nezřekla, ponechala ji však jen pro ty případy, kdy ji skutečně potřebujeme. To je všude tam, kde tentýž děj může vycházet buď z povrchu věcí, nebo z jejich nitra, a kde tedy rozlišování předložek s a z slouží významovému rozlišování. (…)“

Použité zdroje

Zdroje a doporučená literatura:

CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. Praha, 1985, 184 s.

GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého. Díl 1. Hláskosloví. V Praze a ve Vídni: Nákladem F. Tempského, 1894, 702 s.

LAMPRECHT, Arnošt, Dušan ŠLOSAR a Jaroslav BAUER. Historický vývoj češtiny: Hláskosloví, tvarosloví, skladba: Vysokošk. učeb. pro filosof. fakulty. Praha: SPN, 1977, 309 s.

SGALL, Petr. K tvarům mně, mě – mi, mne. Naše řeč 1961, 44(5-6), s. 163-168. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4829 [cit. 4. 7. 2023]

TRÁVNÍČEK, František. Mluvnice spisovné češtiny, Část I: Hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví. V Praze: Melantrich, 1948, 591 s.

VÁHALA, František. Psaní předložek a předpon s a z. Naše řeč 1957, 40(9-10), s. 249-259. Dostupné online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4580 [cit. 4. 7. 2023]

Obor

Jazyk, lingvistika a literatura

Okres

Knihovna

Datum zadání dotazu

30.06.2023 16:44