-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
Mám následující dotazy ohledně středověku (rok1350):
1. Jak fungovali rytíři? Z různých zdrojů jsem získal informace, že rytíři byli vlastně druh šlechty, ale na druhou stranu jsem myslel, že tvořili hlavní a velkou bojovou sílu středověkých sil. Takže rytíři byli spíše vojáci nebo šlechtici?
2. Kde se verbovali běžní zbrojnoši, co bránili české hrady? Prostě se najmuli nějací sedláci z polí a dala se jim zbroj?
3. Zjistil jsem, že Diviš z Talmberka si zakoupil hrad a mě zajímá, jestli si hrad kromě šlechticů od jiného šlechtice mohl koupit i například nějaký bohatý měšťan, který nebyl šlechticem a jestli se tím pádem stal automaticky vazalem krále (pokud by předtím nebyl).
4. Co přesně byla funkce funkce purkrabích a nacházela se tato funkce na všech hradech? Případně kdo je jmenoval?
Za odpovědi děkuji
Dobrý den,
nejsme historici, ale pokusíme se Vám na základě dostupných zdrojů odpovědět co nejlépe. V případě hlubšího zájmu bychom Vám doporučili literaturu k tématu (viz použité zdroje) nebo pracovníky Historického ústavu AV ČR.
1. Rytíři – je to složité:
"Pokud budeme "rytířstvo" chápat v čistě vojenském smyslu, pak půjde v zásadě o profesní skupinu elitních válečníků, kteří s kopím nebo mečem v ruce zaníceně bojují na všech bitevních polích středověké Evropy. [...] Ovšem vojenský význam nebyl jediný ve hře; k němu se již od samého začátku družil aspekt společenský, stále více vázaný na aristokracii. [...] Bezpochyby nelze směšovat šlechtu s rytířstvem, jak tomu bylo kdysi zvykem, nicméně je třeba uznat, že šlechta měla rytířstvo brzy ve své moci a promítala do něj svou ideologii, a to do té míry, že od konce 12. století se rytířstvo považuje za vojenský výraz šlechty, a ta je má za své vyhrazené území, takže jeho členy vybírá kooptací. Rytíř od toho okamžiku není pouze – a časem není vůbec – válečníkem na koni, ale uznávaným článkem aristokracie. Slovo "rytíř" se stává šlechtickým titulem." (Encyklopedie středověku, s. 588)
"Otázka vztahů mezi šlechtou a rytířstvem je dodnes předmětem sporů mezi historiky.
Na nestejnorodém původu rytířstva se však většina z nich shoduje. Do tohoto společenství, které mělo daleko k rovnostářskému bratrstvu, vstupovali počínaje 11. stoletím jak obyčejní milites, tvořící podřízenou masu, tak ti, kteří je najímali, vyzbrojovali, vedli a využívali, tj. panovníci, a na nižší úrovni hradní páni. Jestliže si sami tito najímatelé začali stále častěji říkat miles, což se možná příliš systematicky překládá jako rytíř, pak je to spíše důsledek celkové militarizace společnosti než odraz společensko-právní hodnoty onoho slova. Rozkvět rytířství byl z velké části způsoben právě tímto povojenštěním, které přisuzovalo válečníkům významnou úlohu a zároveň vyvyšovalo profesi rytířů jako vybraných bojovníků.
[...] Milites jako ozbrojení pomocníci nových pánů jsou těchto závazků [daní, poddanství] ušetřeni a jasně se tak oddělují od anonymní masy rolníků, z níž z velké části sami vyšli. Kráčí bok po boku s aristokracií, a tak začínají pomalu nasávat její mravy i mentalitu a nenápadně do ní vplývat; tento proces ještě posílilo pozvednutí jejich společensko-ekonomického postavení a výhodná sňatková politika. Aristokracie sice stále zůstává záležitostí krve, urozenosti a rodu a rytířstvo je od ní nadále odděleno, získává všk stále větší úctu, takže se z něj stává také dědičná společenská třída, jakýsi druh aristokracie, do níž se vstupuje pasováním, rytířským obřadem par excellance, vyhrazovaným stále častěji jen pro syny rytířů. Na rytíře může být pasován jen syn rytíře a matky urozeného původu. Díky těmto podmínkám, v době, kdy rytířská hodnost dodává jejím majitelům více společenské prestiže, získává šlechta kontrolu nad vstupem do rytířstva a vyhrazuje jej pro stoupence z vlastních řad. Rytířstvo a aristokracie tak postupně tvoří jediný celek, aniž by však zcela splynuly." (Encyklopedie středověku, s. 591–592)
2. Obrana hradu – kromě "hradní posádky" jej zřejmě v případě nouze bránili i "všichni bojeschopní muži", ale nepodařilo se nám nalézt přesnější informaci, možná u konkrétních obléhání by se daly nalézt dobré příklady.
3. Koupě hradu měšťanem – vypadá to, že to možné bylo, i na internetu lze u několika hradů dohladat zmínky o jejich koupi měšťanem – např. Chřenovice, Klabava, Tuchoraz, Landštejn...
Historik Fantišek Záruba v rozhovoru pro iDnes.cz zmiňuje mimo jiné následující: "Ve 13. století šlechta [si mohla dovolit hrad]. Za Karla IV. přibyli mezi majitele hradů i velmi bohatí měšťané s vazbou na panovnický dvůr."
4. Purkrabí
"Vysoký úředník v královských nebo knížecích službách, který spravoval hrad a většinou s ním i celý okolní hradský okrsek. Jako skutečný správce hradu měl i určité pravomoci nad jeho posádkou a čeledí, stejně jako nad územím k hradu příslušejícím. Jeho pravomoc v příslušném obvodu zahrnovala i nejzákladnější správní (a to včetně daňových) a soudní funkce. S rozkladem hradské soustavy se jednotná struktura správy státu roztříštila právě na tato malá teritoria. Zvláštní postavení měl purkrabí Pražského hradu. Velel hradní posádce a vůbec zemské hotovosti a zastupoval v nepřítomnosti krále v otázkách ochrany veřejného míru a pořádku v zemi. Převzal i výkonnou moc spojenou s dvorským a později zemským soudem. Jako vykonavatel soudních rozhodnutí však ve 13. století do sboru nejvyšších zemských úředníků nepatřil. Teprve od sklonku 13. století jeho význam neustále stoupal, až se nakonec jako nejvyšší zemský purkrabí stal nejvýznamnějším zemským úředníkem. Jinak se pojem purkrabí udržel na šlechtických majetcích, kde měl na starosti správu panství z hlediska bezpečnosti, dozor nad poddanými při robotních pracích apod. Mezi nejvyšší zemské úředníky patřili vedle již uvedeného i purkrabí Hradeckého kraje a dva purkrabí karlštejnští." (Slovník pro historiky a archiváře)
BASTL, Ondřej a Jacques LE GOFF. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-274-8. Dostupné online: https://ndk.cz/[…]/uuid:45fbf4d0-f213-11e7-a97b-005056827e51 [cit. 13. 7. 2023]
HRON, Lukáš. I mezi hrady byly šunty. Stavbyvedoucí ručil za práci vlastním životem. iDnes.cz, 10. května 2019, 1:00. Dostupné online: https://www.idnes.cz/bydlen[…]n.A190429_154416_stavba_web [cit. 13. 7. 2023]
LE GOFF, Jacques, Jean-Claude SCHMITT a Franco ALESSIO. Encyklopedie středověku = [Orig.: Dictionnaire raisonné de l'Occident médiéval]. Vyd. 2. Přeložil Lada BOSÁKOVÁ. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-917-1.
RAMEŠ, Václav, 2005. Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha: Nakladatelství Libri. ISBN 80-7277-175-2. s. 228. Dostupné online zde: https://teater.aiscr.cz/[…]/purkrabi?view=cs [cit. 13. 7. 2023]
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Knihovna Akademie věd České republiky
12.07.2023 20:06