Dokázali ve Středověku roztavit železo?

Text dotazu

Dobrý den,
dokázali středověcí kováři dosáhnout dostatečně vysoké teploty pro roztavení železa? Pro čisté železo je bod tání 1500°C, pro oceli je to trochu méně. Nedokázal jsem najít přesné hodnoty hoření uhlí, ale někde jsem slyšel, že koks může hořet až o těplotě 2000°C.

Také s tím souvisí druhá otázka. Chtěl by tu ocel vůbec někdo tavit?

Děkuji,

Odpověď

Dobrý den !

Začneme obligátním akademickým : již starým Řekům bylo známo...že ocel z různých rud se hodí k různým účelům. Po celý starověk a středověk byl veden čilý obchod s různými ocelemi, jehož střediska byla např. v Insbrucku, Kolíně, Norimberku nebo v Liége.  Podle písemných zmínek ocel z Lakonie je dobrá na vrtáky a dráty, lydská ocel na meče, stejně jako pozdější norická ocel, zatímco sinopská ocel se hodí na tesařské nářadí. V raném středověku jsou již střediska výroby kvalitní oceli roztroušena po celé Evropě. V Japonsku byla výroba oceli v pecích tatara již od 6. stol. Vzhled raných pecí je znám, ale druh oceli/železa ne; produkce byla spíše železo, které se pak kovářsky oduhličovalo. Z pohledu moderní výroby oceli byla účinnost získání oceli velmi malá, jen asi 28%. V 16. stol. již převažovala výroba litiny, která byla posléze rafinována na ocel. Výroba oceli moderním tzv.kelímkovým způsobem je známa od r.1740 kdy ji prvně použil Benjamin Huntsman (Anglie) na výrobu hodinových per.
Sama železná ruda se v raném středověku získávala ještě převážně povrchovým sběrem nebo kopáním v nehlubokých jamách v místech kde ložisko vystupovalo k povrchu země. Zde železná ruda větrala na snadno tavitelné hnědely, které se dále využívaly.Za pomoci dmýchání vzduchu měchy byla v jámové peci dosahována relativně nízká teplota asi do 1200-1300°C. Proto se na základě nálezů soudí, že se snad mohla ruda před tavením také upravovat pražením a přidáním vápence, jako struskotvorné přísady. Vápenec totiž snižoval bod tání strusky a zvyšoval její tekutost. Tavením při nízké teplotě docházelo k nedostatečné redukci rudy a až polovina železa zůstávala v odpadu - ve strusce. Získané železo však bylo poměrně čisté - fosfor zůstal částečně ve strusce, mangan se redukoval jen málo a křemík téměř vůbec. Z rudy vytavené železo nebylo ovšem v tekutém stavu, jako je tomu v dnešní výrobě, ale byla to hmota v kujném, těstovitém stavu, pokrytá silnou vrstvou strusky. Té se zbavovalo následným vyhříváním a vykováváním. Výsledkem bylo svářkové železo s různým obsahem uhlíku.

Až do 13. století, kdy v souvislosti se společenskými a hospodářskými posuny ve společnosti spotřeba železa radikálně stoupla, se také způsob výroby železa příliš nezměnil. Tavicí pece, ve kterých se z rudy vytavovalo železo byly prosté jámy zahloubené v terénu, až 1m hluboké o průměru někdy dosahujícím i 3m. Po vykopání byly žáruvzdorně vymazávány. Od 13.st. se více prosazují pece šachtové, jaké známe například z nálezu z Radětic.

Použité zdroje

J. Kořan, Dějiny techniky v Československu, str. 106
Charvát, P. 1985: Zpracování železa v písemných pramenech českého středověku do počátku 14. století. Archeologické rozhledy XXXVII, s. 181-186

Obor

Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie

Okres

--

Knihovna

Datum zadání dotazu

18.07.2016 08:00