-
To se mi líbí
-
Doporučit
Myslíte že může člověk vidět druhé osobě do hlavy a pocitovat stejné myšlenky a pocity ?
Dobrý den,
na Vaší otázku neexistuje jednoznačná odpověď.
„Vidět druhému člověku do hlavy“ – pociťovat jeho myšlenky a pocity ve smyslu je „číst“ je nazýváno telepatií.
Na telepatii existují v zásadě dva názory, jeden zastávají lidé, kteří v telepatii věří, zatímco druzí telepatii vyvrací zejména pro její nedostatečnou prokazatelnost a „nevědeckost“.
Slovo telepatie pochází z řeckého tele – vzdálený a patheia – cítění – doslova tedy lze přeložit jako „dálkové cítění“ (Haughton, 2011).
Jedná se o „údajný přenos myšlenek, pocitů a představ jedné osoby na druhou bez využití jakéhokoliv známého způsobu smyslového přenosu, např. určení předmětu, který jiná osoba na vzdáleném místě drží v ruce.“ (Hartl, 2009). Telepatie je považována za jednu z technik tzv. mimosmyslového vnímání (EPS) a jedná se o fenomén „paranormální komunikace“ – tj. komunikace, kterou nelze vysvětlit známými zákonitostmi (Nakonečný, 1998). Dalšími technikami ESP jsou kryptestézie a jasnozření do budoucna.
Všechny druhy mimosmyslového vnímání jsou dosud vědecky nevysvětlitelné, ačkoli již od roku 1927 bylo prováděno množství experimentů. Mnozí „odborníci“ se domnívají, že telepatie se obvykle uskutečňuje spontánně mezi osobami, které k sobě mají nějakou přímou vazbu (matka – dítě) a v okamžiku, kdy se jedna z nich nachází v kritické situaci (tone, umírá).
Experimenty, které byly provedeny v laboratorním podmínkách probíhaly například tak, že „jedna osoba vytahuje náhodně seřazené kartičky s obrázky určitých symbolů (tzv. Zennerovy karty - kruh, čtverec kříž, hvězda, vlnovka), „přečte“ vytažený symbol a druhá, telepaticky nadaná osoba „hádá“, co bylo „přečteno“. Pokus se děje za podmínek vylučujících možnosti identifikovat „přečtené“ pomocí známých smyslů.“ (Nakonečný, 1998, s. 255) Výsledky těchto experimentů mnohdy skutečně ukázaly, že počet správně „přijatých“ informací byl vyšší než statistika pravděpodobnosti, nicméně několikrát se prokázalo například zfalšování výsledků experimentátorem, či nedostatečná zvukotěsnost místnosti v případě přehrávání a „vysílání“ obrazů z videoukázek.
Zpochybňována bývá také samotná metodologie experimentu. „Předmětem diskuse jsou problémy opakovatelnosti (nepodařilo se dosáhnout), nedostatečné kontroly (možnost senzorického prosakování, nedostatečné postupy náhodného výběru apod.), problém zásuvky (možnost, že nebyly zohledněny nezveřejněné negativní studie), anekdotické doklady (doklady telepatie vycházející pouze z ústního popisu osobní zkušenosti, nevěrohodné pro vědu) aj.“ (ATKINSON, 2003, s. 223-226)
Někteří jedinci si telepatii vysvětlují schopností jedinců „přijímat elektromagnetické signály, které vznikají v pracujícím lidském mozku. Tyto vlny jsou však jevem velmi slabým, který již pár centimetrů od lidské hlavy zcela zaniká v elektromagnetickém šumu prostředí, a myšlenkový obsah z nich patrně nebude možno nikdy jednoznačně dešifrovat.“ (Malina, 2009, s. 4571).
Zdá se tedy, že existenci telepatie se dosud nepodařilo prokázat a tudíž neexistuje.
Pokud někdy máme pocit, že „vidíme“ druhé osobě do hlavy a jsme schopni na vlastní kůži pociťovat její myšlenky a pocity, je možné, že využíváme jedné ze složek naší emoční inteligence, totiž schopnost empatie. Tato vlastnost je na rozdíl od telepatie ověřitelná a víme, že je velmi přínosná pro fungování mezilidských vztahů.
Slovo empatie pochází z řeckého empatheia a dá se přeložit jako vžívání se, vciťování do něčeho nebo do někoho.
Jedná se o schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby, vciťovat se do situace druhé osoby, emocionální ztotožnění se s jejím viděním, cítěním, chápáním, schopnost číst i neslovní projevy druhého, chápat, o co usiluje, čemu se chce vyhnout, co pečlivě skrývá; souvisí se schopností naslouchat a vnímat neverbální komunikaci… vyvíjí se od nejútlejšího věku a lze ji rozvíjet cíleně i v dospělosti tréninkem.“ (Hartl, 2009, s. 255)
Nakonečný (1998) popisuje empatii jako druh komunikace: v mimice osoby A je nějak zakódováno to, co právě prožívá, osoba В tuto mimiku vnímá, dekóduje její význam a nějak na ni reaguje, např. lítostí nebo spoluúčastí. Soudilo se, že je to založeno na nevědomém, slabě napodobeném výrazu osoby A osobou B, u níž jsou tak vyvolány mnohem slabší stejné city (např. smutku). Výraz tváře subjektu signalizuje jeho vnitřní stav, druhý člověk to vnímá a „rozumí“ tomu, co subjekt prožívá. Různí lidé mají různou úroveň schopnosti vciťování do výrazu a situací druhých lidí, a vykazují tak i různou míru spoluúčasti. Zdá se, že jde o výběrový vztah, který se nejvýrazněji projevuje ve vztahu matka-dítě. Nezbytná míra empatické schopnosti je nutná v psychoterapii a jako zpětná vazba v mezilidských interakcích vůbec, vyznačuje senzitivitu jednoho člověka vůči druhému, neboť je s ní obvykle v určitých případech (signalizace utrpení, zoufalství, hledání pomoci v mimice) spojena aktivní spoluúčast, resp. sympatie. (s. 441)
Zdroje:
Další doporučená literatura:
Výše uvedené zdroje můžete rovněž využít pro rozšíření svých obzorů v oblast těchto témat.
Kde si publikace lze vypůjčit, najdete například v online Souborném katalogu ČR.
Klíčová slova:
Transpersonální psychologie – paranormální komunikace – psychotronika - synchronicita – telepatie – čtení myšlenek –humanistická psychologie - empatie
Psychologie
--
Národní knihovna ČR
10.04.2017 13:37