Bible se předčítala (a následně vykládala) v liturgii, kde měl k textu Písma (byť jen vybraných pasáží a jen v latině) přístup i laik. Poznání Písma mělo ostatně napomáhat leccos, včetně třeba výtvarného ztvárnění.

Soukromá četba Bible byla dlouho znemožněna jednak obtížností přístupu k textu Bible (i po vynalezení knihtisku byla kniha drahou záležitostí), jednak nízkou gramotností (která přetrvávala až do zavedení povinné školní docházky).

Církevní zákazy byly motivovány obavou, že laici nebudou Bibli rozumět, a snahou předejít tomu, aby se četly neschválené texty a překlady. I dnes se doporučuje, aby byla "katolická vydání Bible" opatřena vysvětlujícími poznámkami.

Pro srovnání citujeme také pasáž z platného Kodexu církevního práva z roku 1983, kán. 825:

"Kán.825
§   1.   Knihy   Písma   svatého   mohou   být   vydány   pouze   se  schválením   od Apoštolského stolce nebo biskupské konference; rovněž pro jejich překlady do jiných jazyků  se  vyžaduje,  aby  byly  schváleny týmiž  představenými  a  zároveň  opatřeny potřebnými a dostatečnými vysvětlujícími poznámkami.

§ 2. Překlady Písma svatého, opatřené náležitými poznámkami, mohou, případně i v  součinnostmi  s  odloučenými  bratry,  pořizovat  a  vydávat  katoličtí  křesťané  se souhlasem biskupské konference."

O zákazech katolické Církve laikům číst Bibli je blíže pojednáno v knize, na kterou bychom Vás tímto rádi odkázali:

DUKA, Dominik. Úvod do Písma svatého Starého zákona. Praha: Československá provincie Řádu bratří kazatelů, 1992. ISBN 80-901018-9-5.

9.3. Četba Bible

Možná že jste se již setkali nebo setkáte s tvrzením, že katolická Církev zakazuje laikům číst Bibli. Toto tvrzení vychází jednak ze skutečnosti, že v minulosti vždy vyžadovala Církev četbu Bible od kněží, ale nežádala, aby Písmo četli všichni věřící bez rozdílu. V r. 1713 odsoudil papež Klement XI. jansenistické tvrzení, že vždy a pro všechny je nutné poznat a zkoumat Písmo svaté. Církev si nepřála především v době Tridentského koncilu, aby všichni věřící bez rozdílu četli Bibli; pro laiky, kteří by četli Bibli v národním jazyku, bylo třeba zvláštního povolení. Je nutné si uvědomit, že mnohé názory a praktické směrnice jsou závislé na době a okolnostech, které vedly k jejich vzniku. První zákaz čtení Bible pochází od papeže Inocence III. z r. 1200. Jednalo se o sektu, která se potají scházela a četla Bibli v národním jazyce, a laici, kteří Bibli četli, ji také vykládali. Ve skutečnosti se nejedná o zákaz čtení Bible laiky. Jak zcela zřetelně vysvítá z textu, vysvětluje papež, že přání rozumět Písmu svatému není trestuhodné, nýbrž hodné chvály, ale chyba je v tajném shromažďování a v nedovoleném kazatelském úřadě laiků. Překlady Bible do národních jazyků spatřily světlo světa dávno před reformací. Nebyly tak rozšířené, protože neexistoval knihtisk a později ani nebyl všude dostatečně rozšířen. Sami otcové Tridentského koncilu měli velký zájem na šíření znalosti Bible. Otcem zákazu byl španělský biskup kardinál Pacheco, který žádal zákaz všech překladů, protože jedině Vulgátu považoval za autentický překlad. To znamená, že každý mohl číst Bibli, ale jedině v latině - text Vulgáty, avšak kolik laiků znalo latinu?

Index zakázaných knih z r. 1564 prohlašuje, že bez dovolení biskupa nebo inkvizice nesmí nikdo číst Bibli v národním jazyce. Později dochází k zpřísnění, že dovolení uděluje pouze Svatá stolice. Holandský karmelitán P.L. Stolwijk říká, že zneužívání Bible v protestantské polemice bylo varovným signálem pro církevní autoritu, která proto zahájila takovýto tvrdý postup. Předpisy indexu zůstaly v platnosti až do r. 1897. Protestantské biblické společnosti zaplavily Evropu biblickými překlady, které byly pro katolíky nepřijatelné ne snad pro překlad, ale pro nedostatek vysvětlivek a pro neúplnost - chyběly deuterokanonické knihy. Je třeba si uvědomit, že vedle nařízení koncilu existovaly i katolické překlady Bible, které obdržely schválení biskupů. Pius VI. chválí Martiniho italský překlad, který umožňuje, aby věřící mohli číst Písmo svaté. Prakticky tedy skončila platnost zákazu z Indexu mnohem dříve, než

došlo k úřednímu zrušení. Chápeme kritickou situaci 16. stol. a také přecenění latinského textu Vulgáty. Tendence ochrany latiny jako liturgické řeči, kterou reformátoři odstranili, přímo nahrávala latinské Vulgátě. Tato tendence vyvrcholila v extrémní obrannou reakci, jak se někdy stává v životě Církve. V roce 1897 dochází k prudkému obratu. Lev XIII. ponechává pouze zákaz číst protestantské vydání Bible. Četbu evangelií obdařuje tento papež dokonce odpustky. Benedikt XV. vyzývá věřící, aby denně četli NZ. Pius XII. v encyklice DAS doporučuje překlady z originálních jazyků a také vyzývá k rodinné četbě evangelií. II. vatikánský koncil chce, aby život Církve a každého věřícího byl silněji prostoupen Božím slovem - Biblí. S touto skutečností se setkáváme v obnovené liturgii a v celém životě Církve. Smutným zjevem je nedostatek četby Písma v řeholních komunitách (zvláště SZ v konventech sester). V rodinách velmi často SZ ani není a NZ je založen "někde'' v knihovně. Snažme se ze všech sil odstranit mentalitu, kterou charakterizuje tento výrok: "Ten zná Bibli - to určitě není katolík.''