Co se týče cikád a mytologie, lze o tématu najít opravdu zajímavé a bohaté informace. Cikáda je stvoření plné symboliky – opakujícími se tématy jsou vzkříšení (kvůli jejich mnohaletému životnímu cyklu a přeměně), nesmrtelnost, duchovní realizace a duchovní extáze. Staří Řekové a Římané považovali jejich zpěv za extatický, byly zasvěceny Apollónovi. (Wikipedia) 

Velký respekt k cikádám chová národ Hopiů v severní Arizoně (USA). Mytologie Hopiů naznačuje, že Hopiové se ocitli v Grand Canyonu v době tzv. „čtvrtého světa“, kdy byla celá zeměkoule zatopena vodou. Tehdy dvě cikády (v jazyce Hopiů známé jako maahu) úspěšně zavedly národ do čtvrtého světa. Tito dva maahuové hráli na flétny – podobné bzučení cikád – které zázračně uzdravovaly těla lidí, když je zasáhly šípy vystřelené orly, kteří střežili vstup do čtvrtého světa. (FolkLife) 

Platón ve svém dialogu Faidros uvádí: "Vypravuje se, že cikády byly kdysi lidé z toho pokolení, které žilo před narozením Múz. Když pak se zrodily Múzy a objevil se zpěv, tu se někteří z tehdejších lidí dostali do takového vytržení, že pro samý zpěv zanedbali jídlo i pití a nic nepozorujíce zemřeli; z těchto potom vznikl rod cikád a dostal od Múz ten dar, že po narození nepotřebují výživy, nýbrž bez jídla a bez nápoje hned zpívají až do konce svého života; když potom přijdou k Múzám, podávají zprávu, kdo kterou z nich z nich uctívá ze zdejších lidí … té nejstarší, Kalliopě, a Úranii, jež následuje po ní, oznamují ty, kteří tráví život ve filozofii a uctívají jejich múzické umění, neboť ony jsou nejvíce ze všech Múz ve styku s nebem a s myšlenkami božskými i lidskými, a proto vydávají nejkrásnější hlas. Z mnohých tedy příčin musíme o něčem mluvit a nespat v době polední." 

Také Ezop ve svých bajkách zmiňuje cikádu, nejméně dvakrát (Osel a cikády, Mravenec a cikáda): 

Mravenec a cikáda: Mezi lesem a polem žili vedle sebe mravenec a cikáda. Bylo krásné léto, ale mravenec neodpočíval a nezahálel. Celé dny se plahočil od lesa k poli a nazpátek. Z pole přinášel obilná zrnka a chystal si zásobu na dlouhou zimu. Když pak mráz zamkl krajinu, seděl doma a radoval se ze své bohaté spíže. Zato jeho sousedka cikáda trpěla hladem. Nakonec přišla za mravencem a poprosila ho o pár zrníček z jeho zásob. „A co jsi dělala v létě, když zrní zrálo?“ zamračil se mravenec. „Zpívala jsem,“ přiznala cikáda. „Tak teď můžeš z hladu tancovat!“ odsekl nevrle mravenec. A věřte nebo nevěřte, ani to mrňavé zrníčko jí nedal. Byl to starý bručoun, o ždibec jídla se nerozdělil, ale ždibec pravdy měl… Protože kdo se v létě jen raduje a nemyslí na mráz, v zimě si pak stýská. (Ezopovy bajky)