-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den zajímalo by me jaké Bohy uctívali na Hané před příchodem křesťanství. Dekuji
Dobrý den,
Na vaši otázku bohužel neexistuje přesná odpověď, pokusíme se ji proto pojednat trochu šířeji. Hned na začátek je ale třeba upozornit, že následující text se bude zabývat obecně celou oblastí dnešní Moravy, případně, půjde-li to, Střední Moravy. Region Hané je v pramenech vymezován někdy od 17. století našeho letopočtu, tedy v dobách, kdy byla oblast již dlouhodobě a stabilně osídlena a místní sídla a pojmenování měla pevný charakter. Nemáme žádné doklady o tom, že by i dřívější obyvatelé o této oblasti uvažovali jako o svérázném regionu, jak jej známe dnes, natož, abychom měli jasné důkazy o zdejších předkřesťanských náboženských tradicích.
Pro přehlednost je text rozdělen na dvě hlavní části – prvně na naše poznatky o náboženstvích předslovanských obyvatel oblasti a poté o náboženství Slovanů před jejich konverzí ke křesťanství, procesu, který pravděpodobně probíhal větší část devátého století našeho letopočtu.
I. Náboženství předslovanského obyvatelstva Moravy
Náboženské představy předslovanského obyvatelstva Moravy můžeme nahlížet jako na tři větší celky, tedy náboženství pravěkých obyvatel, náboženství Keltů a náboženství Germánů, kteří území ovládli jako poslední před příchodem Slovanů. Z nich především pravěké náboženské představy nemůžeme nahlížet jako na jednolitý blok, neboť zde jde o velké množství různorodých etnických a kulturních skupin obyvatel, které na území Moravy zanechaly nějaké stopy. Námitka se však dotýká všech projednávaných celků, neboť naše kusé prameny, na jejichž základě je můžeme studovat, od sebe často dělí velká vzdálenost v čase i prostoru, jak uvidíme. Náboženství kočovných mocenských útvarů, především Hunů a Avarů, jejichž moc na naše území nějakým způsobem zasahovala, pojednávat nebudeme (srov. např. Měřínský, 2011, s. 85).
Mezi nejstarší rituální praktiky prvních obyvatel Moravy můžeme pravděpodobně zařadit kult ženství, který předpokládáme na základě nálezů ženských sošek, tzv. venuší (z nich nejznámější je samozřejmě ta z Dolních Věstonic), které opakovaně nacházíme na nalezištích z paleolitického období (do cca 10 000 let př. n. l.). Podobné nálezy můžeme identifikovat například i u neolitických (cca 8 000 – 5000 př. n. l.) kultur pokrývajících oblast střední Moravy, například u Jevišovské a Bošácké (Peška, 2013, s. 42 a 65), artefakty jsou často ale velmi abstraktní a nálezy nedostatečné k tomu, abychom byli schopni učinit zásadnější závěry. V eneolitu, zejména například u kultury Moravské šňůrové keramiky, se pak začínají objevovat artefakty (miniatury sekeromlatů, modely vozíků), u kterých se předpokládá spojitost s kultem mužských, snad válečnických, božstev – opět ovšem jde ovšem jen o hypotézu (Peška, 2013, s. 151).
Prvními obyvateli Moravy, kteří si našli cestu i do písemných pramenů tehdejších klasických civilizací, jsou s velkou pravděpodobnosti Keltové, nejspíše Bójové, kteří podle některých dali naší zemi jméno (Bohemia – země Bójů). O keltech a jejich náboženství pojednávají především Římané a později, ve středověku, irští křesťané (Irsko byla země, kde se keltská kultura udržela nejdéle). Keltské náboženství je různorodé, což je dáno jak rozlohou osídleného území, tak vlivem místních kultur, které asimilovali, nebo které naopak asimilovaly je, tedy Římané a křesťané (Vlčková, 2002, s. 8-10). Za hlavního boha na základě různých pramenů můžeme považovat hromovládného Taranise (Vlčková, 2002, s. 287-288), ale silná byla i víra v různé mateřské bohyně (Vlčková 2002, s. 304-305). Keltové uctívali také duchy stromů a pramenů (Vlčková, 2002, s. 251 a 276-278). Důležitým sakrálním předmětem byl kotlík, mimo jiné jako symbol znovuzrození, které v keltské víře hrálo důležitou roli, ale také jako předmět obětí - votivní kotlík vhozený do pramene byl nalezen např. i v Čechách (Vlčková, 2002, s. 152-156). Kněžským stavem keltské společnosti byli druidové, o nichž píše už Julius Caesar, a kteří se mezi svými soukmenovci těšili velké vážnosti (Vlčková, 2002, s. 90-94).
Germánská mytologie a jejich náboženství jsou nám ze všech zde rozebíraných pravděpodobně nejznámější, neboť krom četných historických pramenů z oblasti římské říše nám germánský panteon představují například i unikátní Písňová a Prozaická Edda, které vznikly na Islandu někdy ve třináctém století (Vlčková, 2015, s. 14-18). Předními z germánských bohů byli známí Ódin (Wotan), stvořitel lidí a bůh válečníků, jeho hromovládný syn Tór (Donar, Thunraz) a nejvyšší bohyně Frigg, paralela severské Freyji (Vlčková, 2015, s 164-170, 218-222 a 74-75). Germánské národy u nás jsou reprezentovaný různými svébskými kmeny, z nichž nejvýznamnější jsou Herulové a Langobardi, kteří se v průběhu šestého století n.l. postupně přesouvali na jih a moravskou oblast zanechali k zabrání Slovanům (Měřínský, 2011, s. 9-15).
II. Náboženství moravských Slovanů
První známé jasné zmínky o Slovanech (v pramenech jmenovaní jako Veneti) pocházejí z šestého století našeho letopočtu, v Evropě se však pravděpodobně začali usazovat už mnohem dříve (Profantová a Profant, 2004, s. 7-9), přičemž první, a všeobecně známý, slovanský státní útvar na našem území je Sámova říše v první polovině 7. století (Měřínský, 2011, s. 85). V té době byly Slované ještě převážně (z pohledu křesťanského světa) pohanským národem, ale v průběhu následujícího století můžeme již sledovat jejich intenzivní christianizaci (Profantová a Profant, 2004, s. 11).
Slovanské náboženství a mytologie bohužel nemělo takové štěstí, jako náboženství keltské a germánské. Navzdory tomu, že známe mnoho jmen bohů a v některých případech i jejich roli, neboť je například autoři cizojazyčných děl přirovnávali k bohům germánským a řecko-římským (především tomu tak je u hromovládného Peruna), nedochoval se nám bohužel žádný ucelenější mýtus. I zlomky, které máme k dispozici, jsou interpretované pomocí křesťanské optiky a je často velmi složité je dešifrovat. Díky tomu vzniklo mnoho mylných informací, na které se dále, především v 19. století, nabalilo velké množství falz a výmyslů.
Nejvíce takto utrpěli právě Slované usídlení na území dnešní Moravy a Čech. Z různých zdrojů máme informace o bozích jižních, východních i západních (polabských) Slovanů, ale v našem případě se spíše dohadujeme na základě informací o našich sousedech. Naši předkové byli christianizováni poměrně záhy, ale slibně rozvíjející se vzdělanost velkomoravská, která mohla být našim hlavním zdrojem informací, byla udušena ještě v zárodku. I známý Kosmas ve svých pověstech o pohanských předcích nepoužívá jména slovanských bohů, ale jména bohů latinských (Profantová a Profant, 2004, s. 12-16).
Prameny popisovaní bohové východu, jihu i západu se často velmi různí, ale je nanejvýš pravděpodobné, že naši předkové i zde vyznávali Peruna, hromovládného boha, kterého popisují nejen texty týkající se Slovanů východních a jižních, ale jsou doložitelné i u našich pobaltských sousedů (například čtvrtek je perundan, srov. Německé Donnerstag, anglické Thursday, nebo latinské dies Iovis). V Polsku můžeme najít několik místních názvů na Peruna odkazujících, na Slovensku se jméno dochovalo v lidové slovesnosti a v českých zemích můžeme najít slovo Perun jako vlastní jméno uvedené v nekrologiu. Perun, „ten, kdo silně pere“, byl nejvyšší z bohů, vládce bouří, jeho posvátným zvířetem byl býk a posvátným stromem dub (Profantová a Profant, 2004, s. 160-163).
Velmi pravděpodobnou součástí panteonu předkřesťanských Slovanů na Hané byl také bůh slunce a kovářství, Svaroga, nebo některého těch, kteří ho nahradili (na východě Dažbog, na západě Svarožič). Svarožič se dle všeho později přerodil na Radegasta, což byl jeho přídomek podle místa, kde bylo centrum jeho kultu (Riedegost, později Retra). Jeho uctívání, vzhledem k tomu, že jde spíše i pozdního slovanského boha, u nás nemůžeme nijak doložit, existuje ale několik místních pojmenování, které by to mohly naznačovat. Jakékoliv prameny spojující horu Radhošť s kultem Radagasta bohužel neexistují (Profantová a Profant, 2004, s. 212-213, 213-214 a 189).
Posvátným zvířetem byl pravděpodobně také had, jehož motiv se vyskytuje napříč slovanskými národy a je často spojován s východními ochrannými duchy, domovoji. I u nás se dochovalo několik lidových pověr spojujících hady se štěstím (Profantová a Profant, 2004, s. 78). Slovanským bohům pak byly zasvěcovány prameny, stromy i kameny (kamenné stolce byly například symbolem moci knížat) i celé háje (tzv. Svatobory, v českých zemích opět doložitelné jen místními názvy) a důležitou roli ve slovanském náboženství hrály i idoly, dřevěné či kamenné. U nás bohužel nebyl žádný slovanský idol nalezen, ale na Pohansku u Břeclavi byly nalezeny pozůstatky kultovního místa, kde se na základě průzkumu předpokládá, že jich několik stálo. Slovanské idoly měly často několikero hlav, což je motiv opakující se často na východě, jihu i na západě (Profantová a Profant, 2004, s. 177-178, 210, 94-95 a 84-86).
Naše odpověď je samozřejmě zjednodušujícím shrnutím, pro další podrobnosti vás můžeme odkázat například na literaturu, kterou jsme při tvorbě využili a která je k dispozici v naší knihovně.
MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk, 2011. Morava na úsvitě dějin. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost. 655 s., 16 s. obr. příl. Vlastivěda moravská. Nová řada Země a lid; sv. 4. ISBN 978-80-7275-088-7.
PEŠKA, Jaroslav, 2013. Morava na konci eneolitu. Vyd. 1. Olomouc: Akademické nakladatelství CERM. 256 s. ISBN 978-80-7204-860-1.
PROFANTOVÁ, Naďa a PROFANT, Martin, 2004. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri. 239 s. ISBN 80-7277-219-8.
VLČKOVÁ, Jitka, ed., 2002. Encyklopedie keltské mytologie. 1. vyd. Praha: Libri. 323 s. ISBN 80-7277-066-7.
VLČKOVÁ, Jitka, 2015. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Třetí vydání. Praha: Libri. 255 stran. ISBN 978-80-7277-539-2.
Filozofie a náboženství
Olomouc
Vědecká knihovna v Olomouci
30.01.2017 23:56