-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den, vážený/á pane/ paní knikovníku/knihovnice obracím se na vás s prosbou, mohla bych se prosím zeptat, jestli by jste mi mohli popsat vztah panovník X církev a vztah panovník X šlechta v Anglii v období Vrcholného Středověku. Pátrala jsem na celém internetu, ale nic přesného a dobře vystihujícího jsem nenašla, předem děkuji za odpověď
Dobrý den,
Anglie ve vrcholném středověku, tedy v 11. - 13. (maximálně 14.) století, měla velmi pohnuté dějiny. Normandská invaze z roku 1066 mohla být souhrou okolností, ale nepochybně už navždy určila ráz anglických dějin. Neprodleně změnila rámec, v němž až doposud byli zvyklí žít lidé identifikovatelní jako "Angličané", a zdálo se, že v krátké době může ohrozit i další existenci této charakteristické větve germánských národů. V dlouhodobě perspektivě pak dalekosáhle změnila podstatu anglického království. Trvalo asi dvě století, než se prosadily důsledky invaze a z nich vyplývající další změny; s nástupem Eduarda I. na trůn v roce 1272 byla nová realita potvrzena. Normandští králové vládli od roku 1066 do roku 1154, po nich následovala dynastie z Anjou s větví z Poitiers (1154 - 1272). Tudíž po zhruba 200 let byla v rukou mužů, jejichž hlavní zájem se obracel mimo anglické území. Skutečně to vypadalo, že země se stala převážně jen dislokovanou součástí jedné kontinentální říše za druhou, třebaže v současnosti převažují mezi odborníky názory, že Normané ani Anjouovci (Jindřich II. a jeho následovníci, pocházející z rodu hrabat z Anjou) nedisponovali skutečnou říší, tedy teritoriálně sjednocenou aglomerací území.
Nicméně nelze přehlédnout skutečnost, že všichni králové počínaje Vilémem I. až po Jindřicha III. pravděpodobně vždy trávili v Anglii menší část své vlády než kdekoliv jinde a rozhodně se v prvé řadě soustředili na vládu a války ve svých dominiích ve Francii. I když se Anglie nikdy nestala jen podřízenou součástí panovníkových zahraničních území, byla hlavním zdrojem prostředků, které mu umožňovaly uchovat si državy v Normandii, Maine nebo Anjou, nemluvě o dobrodružných záměrech Jindřicha III v Gaskoňsku a na Sicílii. Ještě před koncem Vilémovy vlády byli příslušníci nejvyšší vrstvy anglické společnosti, thénové a hrabata, takřka úplně nahrazeni novou privilegovanou vrstvou skládající se z Normanů a šlechty z jiných francouzských oblastí, Bretaně a Flander. Dánské invaze vedly k usazování sedláků - svobodných sedláků, nikoli však lidí, kteří by vytlačili existující vládnoucí vrstvu. Vilémovo vojsko přišlo také za vidinou zisku a země, ale skládalo se ze stavovských rytířů, kteří už zamýšleli stát se barony. Skutečné převzetí statků a panství následovalo patrně až po sérii nezdařených povstání proti dobyvatelům, jež propukla v letech 1069 - 70 na jihu a o něco později v severních částech země, neboť v roce 1086, kdy byla sestavena DomesdayBook, která poskytovala soupis zaznamenávající nové držby půdy, zbývali v oblasti na jih od Temže jen dva angličtí pozemkoví vlastníci, kteří stáli za zaznamenání. Ostatní byli Francouzi a převážně Normané. Tuto situaci znásobila skutečnost, že zmíněné změny postihly rovněž církev; jak se uprazdňovaly biskupské stolce, usedali na ně kontinentální hodnostáři. Angličané, které už tak můžeme právem nazývat, se stali na několik generací poddanými evidentně neanglické vládnoucí třídy, která alespoň z počátku nebyla schopna se s nájemci své půdy ani domluvit; a propast mezi elitou a masami zdůrazňovala hierarchickou strukturu společnosti v míře pro dobu před invazí nebývalé. Invaze jen potvrdila, redefinovala feudální systém. Do Anglie se importovaly praktiky, již zavedené v Normandii. To zahrnovalo formální vztahy mezi pánem a jeho vasalem vyjádřené lenní přísahou vasala a slibem, kterým pán bral svého vasala v ochranu. Tyto vztahy spočívaly v darování pozemků v léno (feoda) jako odměnu rytíři za jeho závazek poskytnutí vojenské služby feudálnímu pánu, jestliže byla vyžádána. Výsledkem byla síť hradů po celé zemi, jejímž prostřednictvím rytíři drželi na uzdě potenciálně bouřící se lid. Normané zavedli základy řádu, který jim invaze a transfer vlastnických vztahů umožnily dovést do větší dokonalosti, než tomu bylo v jejich vlastním vévodství na kontinentě. Soustředění mnoha panství v rukou menšího počtu vlastníků - vytvoření velkých, třebaže roztříštěných celků nazývaných honours - posílilo tuto výhradně středověkou novinku, na níž spočívala moc několika generací Normanů. Realitu změn dále podtrhly významné změny v používání správního jazyka a jazyka vzdělanců. Anglosaská Anglie byla důstojnou představitelkou národní kultury hodné svého jména v celé západní Evropě. Francouzi a Němci dosáhli srovnatelné úrovně vzdělanosti až ve 12. století, zatímco staroangličtina do méněcenného postavení, přičemž její postavení zaujala francouzština a latina. Obzvláště latina se monopolně prosadila v administrativě a v učeneckých kruzích. Počínaje normanskými králi, jejichž vláda se opírala hlavně o duchovenstvo, se latina stala jazykem oficiálních jednání a dokumentů, což byla další v řadě dlouhotrvajících změn, jež ovlivňovaly výkonnost státní správy až do 18. století. Angličtina se stala hovorovým jazykem nižších tříd - rolníků a čeledě - a po několik generací se zdálo, že její ambice coby spisovného jazyka jsou u konce. Typické přátelský vztahy mezi papežstvím a středověkou Anglií můžeme datovat spíše až od dob papeže Řehoře VII. než Řehoře I. Jejich průvodním jevem byla mimo jiné převaha sekulárního duchovenstva nad mnišským: v anglické církvi byli Lanfranc a Anselm (oba arcibiskupové byli Italové, kteří udělali kariéru v normandském opatství Le Bec - první si s Vilémem velmi rozuměl, druhý se hašteřil s každým) jedni z posledních vysoce postavených duchovních činitelů, kteří byli mniši, a s dalšími reformami, které upravovali chod benediktinských klášterů a nově založených cisterciáků, se řády odvrátily od dosud běžného zasahování do světských záležitostí včetně královské vlády, jež charakterizovalo církev za sv. Dustana.
Nejzřetelnějším faktem a v jistém ohledu i aspektem , který ovlivnil vše ostatní, byla skutečnost, že zahraniční panovníci, kteří se stali anglickými králi, nebyli zároveň držiteli žádného jiného trůnu. Nehledě na množství území, která získali a kterým vládli, nehledě na to, že většinu času trávili jinde a svoji pozornost zaměřovali na kontinent, jenom Anglie je udělala králi. Vévodové z Normandie a hrabata z Anjou byli vasaly francouzského krále a zavázali se mu lenní přísahou; angličtí králové měli jenom vasaly z nichž nikdo nebyl svrchovaným pánem jinde. Koncem 12. století na tom hodně záleželo: Kapetovci, zvláště Filip August (1180 - 1223), se musel začít věnovat uplatňování své královské autority vůči velkým pozemkovým vlastníkům, kteří jako oblastní vládci často ignorovali své vasalské povinnosti. Jan ztratil roku 1204 Normandii ve prospěch francouzského krále, ale zůstal králem Anglie, a jeho syn zdědil anglickou korunu navzdory nárokům francouzského panovníka. Zdroj: ELTON, Geoffrey Rudolph. Angličané. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 260 s. Dějiny národů. ISBN 80-7106-305-3. - zde také najdete další hodnotné informace k Vašemu dotazu.
Pokud potřebujete získat další informace k tomuto období anglických dějin, doporučujeme Vám prostudovat následující publikace:
* JOHNSON, Paul. Dějiny anglického národa. 2., rev. a opr. vyd., V nakl. Leda vyd. 1. Voznice: Leda, 2012. 463 s. ISBN 978-80-7335-309-4.
* FARMAN, John. Středověká Anglie. Vyd. 1. Praha: Ivo Železný, 2002. 85 s. Historie letem světem; 4. ISBN 80-240-2254-0.
* DEARY, Terry. Surová středověká Anglie. 1. vyd. V Praze: Egmont, 2007. 128 s. Děsivé dějiny. ISBN 978-80-252-0744-4.
* SAUL, Nigel, ed. The Oxford illustrated history of medieval England. Oxford: Oxford University Press, 1997. xii, 308 s., [24] s. obr. příl. ISBN 0-19-820502-3.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Archeologický ústav AV ČR, Praha
06.06.2014 09:54