-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den, chtěla bych se zeptat knihovny, jestli nemá nějaké informace o tom, jak přicházejí na svět čerti.
Předem děkuji za urychlené vyřízení mého dotazu.
Dobrý den,
odpověď na Váš dotaz jsme našli v dokumentu Výprava za českými čerty. Odpověď je dlouhá, ale netroufali jsme si ji redakčně upravovat: " Sv. Augustin, africký rodák, vzdělaný biskup z Hippo Regia, se někdy kolem roku 400 pokusil odpověď na otázku, kde se tu vzala ta pekelná chasa, která nás svádí, ponouká a vede k nepravosti. Byl to on, kdo nás poučil o tom, že ďábel existuje a Bůh mu dovoluje vládnout světu, přičemž ho ovšem má pod bedlivou kontrolou. Vesmír je podle Augustina dobrý a Bůh na nás sesílá zkázu z jakýchsi blíže nepopsaných didakticko-pedagogických důvodů. Bůh přitom není zodpovědný za zlé lidské skutky, za to, že lidé podlehnou ďáblu. Morální zlo není již dílem Božím, ale protože Bůh dal člověku svobodnou volbu. Člověk si může vybrat zcela dobrovolně, zda ďáblu podlehne či nikoliv. Musíme ovšem vidět sv. Augustina v kontextu prvních autorů píšících o ďáblech a o povaze, původu a roli zla. Byli to sami Otcové evangelisté a jejich nejbližší vykladači, kteří se museli vypořádat se starými antickými, pohanskými prvky. K předchůdcům sv. Augustina a vlastně k praprvotním démonologům patřil například neznámý autor Barnabášovy epištoly, která vznikla někdy roku 117. Říká se zde o tom, že ďábel vykonává svou moc nad světem a andělé světla vedou bitvu proti andělům temnosti. Polykarpos, biskup ze Smyrny umučený roku 156, hovoří o vesmírném a lidském zápase mezi stoupenci Krista a heretiky. Anonymní text Pastýř Hermanův, napsaný roku 140, popisuje, jak náš anděl zla v nás přebývající podněcuje ke hříchu. Justinův žák Tatiános (120 - 180)ve spisu Rozprava proti Řekům považuje ďábly za padlé anděly, Athénagoras v knize Prosba za křesťany (z roku 177) rozlišuje tři druhy zlých duchů: ďábla, padlé anděly a obry vzniklé ze spojení andělů se ženami.
Biskup Eirenaios (140 - 202) ve svém díle Proti herezím říká, že andělé byli stvořeni dobrými, stejně tak jako démoni, až do okamžiku, kdy byli svrženi z nebes. Prvním velkým neřeckým, latinským teologem zabývajícím se ďábly byl Tertullianus, který se narodil kolem roku 155 v Kartágu. Démon je podle něj jen zvráceným stvořením, nikoliv stvořitelem. Bůh ho stvořil dobrým, ale on se stal ničemným vinou své závisti a pýchy. To byli teologové, z jejichž úvah vyrostl sv. Augustin. Jako nejzasvěcenější patristik, badatel studující texty starých křesťanských myslitelů, pochopil Augustin při čtení Genesis, že okamžikem odloučení zla od dobra bylo oddělení světla od tmy. Zlo se tedy objevilo na světě hned první den Stvořitelova sedmidenního činění. Nemělo však ještě podobu ďábla. Svět, nebe, země, které již měly svůj den a svoji noc, byly pouze těhotné ďáblem. Svět ještě nebyl hotov a už se chystala první revoluce. Od prvního dne to v nebi vřelo. Nebeské budovatele čekaly převratné události. Celá nebeská armáda byla na nohou. Všechny andělské pluky a štáby stály v pohotovosti. Čekaly na příkaz Boží. Začínala totiž dosud nevídaná operace - stvoření Všehomíra. Bůh se však rozhodl pro ten den práci ukončit. Přeci jenom létání nad zemí pustou a nesličnou bylo namáhavé. Usedl, zamyslel se a ohodnotil první den jako dobrý. Zvlášť spokojen byl se zrozením světla (Genesis 1.4).
To je okamžik, kterého si všiml Augustin a s ním i židovští mudrci. I všechny ostatní dny si Stvořitel pochválil: "A viděl Bůh, že to bylo dobré." Pochválil si stvoření pevnin, byl pyšný na floru a faunu a hovada všeliká, jež vymyslel, těšil ho vznik Slunce a Měsíce, radoval se z člověka, kterého udělal k obrazu svému. Dal mu moc nad vším živým. Koncem každého dne se zaradoval. Jedinou výjimkou byl den druhý. V Genesis prostě koncem druhého dne, kdy se zabýval důležitým oddělením vod pod oblohou od vod nad oblohou, není ani zmínečka o tom, že by to byl den dobrý. Jen tento jediný den ze všech dnů stvoření neoplýval Bůh optimismem a nechválil. Něco se tehdy přihodilo...
Co Stvořiteli zkazilo náladu? Nepřímo nám to naznačuje tzv. Henochova kniha. Její autor, hebrejský Henoch, legendární praotec, otec samotného Metuzaléma, napsal spis, který byl dlouho neznámý (byl objeven v etiopském překladu až v roce 1773), nebyl nikdy kanonizován, a nestal se tedy součástí Bible. Ve druhé kapitole najdeme knihy najdeme nejstarší svědectví o pádu andělů. Zlákáni krásou lidských dcer sestoupili z nebe na zem a zplodili s nimi obry. Tito obři dále plodili s pozemskými ženami a dali tak vzniknout démonům. Význam Henochovy knihy tkví v tom, že poprvé upozorňuje na andělský původ ďábla a později z něj vycházejí i první řečtí a latinští démonologové. Nevysvětluje nám však, co se odehrálo v nebi během onoho týdne tvoření. Popisuje situaci mnohem pozdější, dobu, kdy již byla země zalidněná.
Na stopu nás uvede jiný křesťanský myslitel Tomáš Akvinský, který byl prvním velkým odborníkem angelologem. Ve své Teologické summě uvádí logickou úvahu o existenci andělů: Řada živých bytostí, živých tvorů postupuje od méně dokonalých k dokonalejším. Nejdokonalejší z bytostí, které jsme schopni vidět, pak je člověk. Mezi člověkem a Bohem musí být ještě bytosti neviditelné, které tvoří také vývojovou řadu. Nejvyšší z nich jsou andělé, kteří jsou také polarizováni na dobré a zlé (ďáblové, padlí andělé). Jediná bytost, která není polarizována, je Bůh, který je jen dobrý a nemá podle křesťanského schématu ekvivalent zla. Dokládá to evangelista Jan, který říká: " Temnota jen nepohltila - neučinila se vlastní (sama sebou). Jinými slova, sv. Jan říká, že zlo existuje jen z dopuštění Božího, nikoliv samo o sobě. Vše je stvořeno Logem (Slovem Božím), vše existující vychází z ducha. Všechno, co existuje tvoří řád, Bůh je totožný s tímto řádem. Zlo je extrapolací negace života, nebytí, chaosu, ale i ono patří k řádu a má v něm své místo. Ďábla tedy stvořil Bůh.
A pro úplnost ještě uveďme třetí teorii o vzniku ďábla: Satan je prvorozený odpadlý syn Boží, který se stal vládce lidí a pozemského světa. Andělé jemu naklonění se po pádu z nebes smísili s lidskými ženami. A nebyl to jen Satan, kdo byl Božím synem. Těch, kteří byli posláni z nebe, aby učili lidi, a přitom podlehli krásám dcer Kainových, bylo více. Někdy jsou nazýváni gregory či také strážci. Podle Justina Martyra jsou démoni jednak padlými anděly a jednak jejich lidsko-andělskými potomky. Přebývají v oblasti mezi nebem a zemí, kde se živí kouřem z pohanských obětišť. Z gregorů se rodí hřích z vilnosti protože v dobách Noemových se z vilnosti spojili s lidskými dcerami. Jak je v této knize několikrát zdůrazněno, čeští čerti pocházejí z padlých andělů svržených z nebes a dodnes s nimi spolupracují, zatímco gregoři mají odlišnou genezi."
A jakého je tedy čert pohlaví?
Odpověď nalezneme v téže knize: " Andělé jsou, jak známo, tvorové bezpohlavní. Jakým mechanismem se došlo k tomu, že andělé padlí, sražení k zemi a proměnění v ďábly najednou pohlaví získali? Domníváme se, že nemají pravdu teorie, které hovoří o nabytí mužského pohlaví v okamžiku pádu na zem, v momentě pekelného impaktu, přikláníme se spíše k myšlence evolučního získání pohlaví."
ŠTĚTINA, Jaromír a HÁJKOVÁ, Pavla. Výprava za českými čerty. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 405 s. ISBN 80-7106-770-9.
Antropologie, etnografie
--
02.12.2015 12:16